Když mi vyjde nová kniha, a pan nakladatel mi ji pošle, tak si ji prolistuju, přivoním k ní, večer ji mám v posteli vedle sebe jako miminko, a ráno ji dám do kabelky a jede se mnou do Prahy na zkoušku. Ale nemyslete si, že se s ní v Činoherním klubu chlubím! Vůbec ji z kabelky nevyndám, stačí mi, že vím, že ji mám vedle sebe, u sebe. Když jedu odpoledne domů, a vlak není narvaný, tak si ji prohlížím, hladím obálku, ale nikdy si v ní nečtu. Proč?

Poslední dva měsíce jsem nedělala nic jiného, než že jsem ležela v rukopise a upravovala ho, byla bych blázen, kdybych si teď stejný text znovu četla. Nedivím se hercům, že se na sebe nemůžou dívat v televizi a nechodí na sebe do kina. Jenomže… víte, když je kniha dobře zakletá, dějí se divné věci.

V červnu mi vyšla moje zatím poslední kniha, plná fejetonů, Když se řekne Fuchsoviny, a já si ji vzala na chalupu. Večer, kolem půl desáté, jsem si šla lehnout a prohlížela jsem si obálku. Má pro mě zvláštní kouzlo. Když mi ji totiž poprvé poslal pan grafik e-mailem, rozbrečela mě. Fakt. Dala jsem mu totiž asi 50 různých fotek, aby si sám vybral, které na obálku použije, řekla jsem mu, ať si vymyslí obálku, jak bude chtít, že mu do toho vůbec nebudu mluvit.

Říkala jsem si totiž, že ty fejetony jsou tak různorodé, že vymýšlet, jaké fotky dát na obálku, by bylo nad mé síly. A teď si představte, že pan grafik, aniž by znal moji rodinu, vybral na obálku fotografie, které jsou pro mě… nevím, jak bych to řekla. Asi takhle. Když na ně koukám, srdce mě bolí a duše se usmívá. Je tam babička, maminka, táta, oba mí bratři, pan Fuchs, moje děti, Nina, moje největší kamarádka z dětství, švagrová Olinka, která ve třiceti letech umřela, jsem tam i já, malá, velká, stará. Je tam celý můj život. Ale to ještě není všechno!

Prohlížela jsem si tedy na chalupě asi dvacet minut obálku, nad každou fotografii jsem zavzpomínala, a pak jsem se, ani nevím jak, začetla do prvního fejetonu. A do druhého, třetího, čtvrtého. Byla půlnoc a já pořád četla, jako bych ty fejetony neznala, jako bych je nepsala, jako bych je četla poprvé. „Ta kniha je dobře zakletá,“ řekla jsem si spokojeně, když jsem zhasla lampičku a knihu dobře zakletou, jsem položila vedle sebe. Ohlasy na ni jsou přesně takové, jaké jsem čekala. No, ano. Čekala. Cítila jsem z ní zvláštní kouzlo, už když jsem ji dávala dohromady. Lapala mě do sebe, bylo mi s ní dobře. A stejným kouzlem působí i na mé čtenáře.

Dostávám e-maily od neznámých lidí, kteří chtějí vědět, jestli je na obálce Olinka, a jestli ta holčička vlevo dole, je Rita nebo já, píší mi kamarádi a známí. „Děkuju ti za tu poslední nádherně napsanou knížku. Dostala mě úplně celou. To se nečte, to se prožívá.“ „Mně se strašně líbil alobal! Přesně to se mi stalo taky a mockrát,“ řekla mi zrovna dneska kamarádka Marcelka a její kolega přikyvoval. „Mně se líbil ten ctitel, jak ho zdědila vaše dcera…“ „Brečela jsem jak malá holka,“ bylo v jednom e-mailu. „Dostala jsem se do vzpomínek, které bych si ani náhodou nevybavila. Na mou babičku, která bydlela v Kolíně na náměstí, dole bývala cukrárna a já jsem nejradši seděla v okně a pozorovala cvrkot města.“ Kamarádka Ivana mi oznámila, že předčítá z Fuchsovin manželovi, když opravuje televize. „Mně bolela noha, a při čtení mě bolet přestala,“ děkovala mi sousedka. „Fuchsovin se za měsíc prodalo tolik, kolik se jiné knihy prodá za rok,“ řekl mi spokojeně můj pan nakladatel. „Nevydáš pokračování?“ Zajásala jsem. Chtěla jsem mu to totiž navrhnout.

Takže na jaře 2011 vyjde další kniha dobře zakletá, Když se řekne Fuchsoviny II…