Vaše hra „Akvabely“ patří mezi ta díla, o kterých se mnozí diváci vyjadřují slovy : „Zajímavé, ale moc jsem tomu nerozuměl“. A třeba právě toto tzv. „nepochopení“ může být překážkou pro to, aby divák představení přijal. Je podle Vás tak důležité, aby divák ihned všechny symboly, metafory, narážky atd. pochopil?

. Však ono není potřeba hned vše otrocky pochopit, koneckonců už čínští mudrcové říkali, že toho vnímáme mnohem víc než poznáváme. Nikdy nevíte, jakou novou strunu ve vás dílo rozezní, jaké nové květy uvnitř vás začnou po tom zážitku rašit. Třebas začnete být víc vnímavější k vydrám nebo svým dětem. A i kdyby se divák v hledišti ,,jen" pobavil či si poplakal, není to málo. Zaklepu to, ale Akvabelám se pochopení i souznění dostává v hojné míře. Však je také hradečtí hrají kurážně.

Akvabely neutíkají do minulosti, ale jsou „žhavě současné“. Přitom to obraz příliš povzbudivý není. Když se snažíme nějak pochopit současnou dobu, obvykle se nevyhneme srovnávání s obdobím před rokem 1989. Rozdíl je jistě zásadní, ale není tady jistá paralela ? Záludnost normalizace přeci spočívala v tom, že dělala z lidí oběti i viníky zároveň. Není v tom konzumní společnost podobná ?

Jsem taky takzvané ,,Husákovo dítě", ročník 70, jak o něm zpívají Chinaski. A normalizaci mám v silné nelásce, a povězme si to narovinu, též komunisty. V obou epochách vidím jeden zásadní rozdíl - oběti či viníky konzumního niveau ze sebe děláme sami. Masáž reklamou je sice dotěrná, ale s masáží od STB či ostnatého drátu na hranicích se to srovnat nedá. Je to samozřejmě nešťastné, když se někdo otrocky žene za výkonem a výdělkem, ale nikdo mu nebrání z toho kolotoče vystoupit. Máte ovšem pravdu, že pokud dnes české domácnosti dluží tři čtvrtě bilónu korun, tak mohou být klepeta hypoték a splátek opravdu drtivá.

Představme si, že v hledišti sedí divák, který stejně jako postavy na jevišti pochybuje o smyslu svého života. A volání ze scény „Tak takhle ne !“ rezonuje i s jeho pocity. Jak mu však divadlo může pomoci ? Radou ? Nadějí?… A může mu vůbec pomoci ?

Woody Allen, jeden z mých idolů, říká, že kdo chce poslání, má jít na poštu. Ale vážně. Lidé opakují své chyby nenapravitelně už tisíce let. Jako živočišný druh opravdu nejsme tak oduševnělí, jak by si okolní vesmír přál. Divadlo ale ve svých nejlepších tragédiích a komediích dává katarzi. Možnost trpět či smát se dosyta sdílením osudů postav na jevišti. A to fakt stačí, to je šamanství, to je zázrak.

Akvabely jsou také, kromě jiného, o zaneřádění našeho časoprostoru všudypřítomným bavičstvím. Sám jste mi však prozradil, že Vaše žena hraje v nováckém seriálu Ulice. Co pro Vás tato přenesená zkušenost znamená.? Cítíte to jako střet zájmů ? Jako výborný zdroj inspirace ? Jako nutné zlo ?

Ulice, Ordinace, Místa nahoře, Pojišťovny - víte, já tyhle projekty nahlížím z trochu jiného úhlu. Nesleduji je, ale taky nehaním. Když o ně v televizi zavadím, jen si občas povzdychnu nad scénáristickými jalovostmi. Ovšem ač sám hlavně divadelník, moc přeju svým hercům, aby roli v nich získali. Jednak se otřískají v práci před kamerou, a taky si přivydělají. Kdo zná blíž jejich výplatní pásky v divadlech, bude jim podobnou práci přát taky. A když herce jeho diváci poznávají v metru, je to přeci chvějivě hezké, tak to má být. Jen by od něj neměli žádat gynekologické vyšetření či operaci hrtanu… A moje žena Jana Bernášková sice hraje Betty v Ulici, ale srdcem je herečka divadelní. A má na kontě Julii, Ondinu, Ofelii či Irinu ve Třech sestrách.
Ještě k obskurním bavičům. Víte, jsou mi vcelku ukradení. Líto je mi spíš lidí, co se před televizí NECHÁVAJÍ ubavit k smrti.Můžou si za to sami.

Nejste jen výborný autor, ale i režisér. Nedávno jsem viděl v Hradci Králové „Vaše“ skvělé představení Čapkovy hry R.U.R. Asi nejsem první, kdo se takto ptá, ale přesto : proč jste nerežíroval také Akvabely ?

Ale já se na ně ještě chystám. Zřejmě je budu inscenovat v Praze. Vladimíru Morávkovi a Klicperovu divadlu jsem dal přednostní inscenační právo, protože tuhle scénu doslova miluju. A udělal jsem dobře, neboť hradecké Akvabely dosáhly nebývalého ohlasu doma i v zahraničí. A staly se štikou v českém divadelním rybníce, kde se toho zrovna moc nemrská.

Recenzenti představení „Akvabely“ chválí skutečnost, že vzniklo právě v Hradci Králové. To je zajisté výborné divadlo. Ale podle mě stále existuje jakési pnutí mezi divadelní Prahou a divadlem mimo ni. Veřejnost má sklon „netelevizní“ oblast podceňovat. Myslíte si, že skutečnost, že tato hra nevznikla v Praze, ale právě tady, hrála významnou roli. A vůbec : jaké mají podle Vás oblastní divadla přednosti ?

Na oblasti můžete soustředěně několik let pracovat, snáz tam vytvoříte ,,éru". Zažil jsem to se Studiem Hořící žirafy v Olomouci. Plápolali jsme a dováděli tam rovných deset let. A režíroval jsem i v Šumperku, Chebu či Jihlavě a všude byli lidé otevření a velmi pracovití. Na oblastech jsem byl vždy hýčkán jako kocour Garfield.

Vladimír Císař

Více k představení najdete ZDE.