Bylo by to zbytečné a stejně bych se důvodu této absurdity nedopátrala. Chci se spíše zaměřit na radost z volna, kterou žáci základních a středních škol přetékají. Spaní až do dvanácti hodin, pak oběd a zbytek dne v posteli při sledování nějakého pěkného nejčastěji ilegálně staženého filmu, tak nějak vypadá odpočinkový program většiny školáků. Ti si váží každé minuty zaslouženého volna a do poslední chvíle si ho užívají.

Pravým opakem rozesmátých dětských tváří jsou pokřivené obličeje vysokoškoláků. I oni jsou doma. Zkoušky už mají až na malé výjimky hotové a rázem mají víc než měsíc dovolené. Zdánlivě záviděníhodná situace! Opět tu máme odpočinkový program - spaní celý den s přestávkami na jídlo a film. První týden je to pohádkový život. Druhý se dá tímto stylem ještě přežít. Pak už je to nesnesitelné. Hledat brigádu v době, kdy se nikam nepříjimá a naopak se vyhazuje, logicky nemá cenu a duši nevyužitého studenta ovládne pocit méněcennosti a nezvladatelné nudy. Kouzlo ztrácí i provokování mladších přátel, které je snadné při jejich chlubení se týdnem volna zchladit větou: „Já mám prázdniny už měsíc!“ a následně jen sledovat jejich závistí zelenající obličeje. Jakmile nastoupí fáze, kdy člověku sladké spaní až do odpoledne začne připadat jako součást normálního dne, je čas vrátit se do školních lavic.

Do začátku semestru ale zbývá stále několik týdnů. Co musí tedy student udělat, aby se do té doby nezbláznil? To nejjednodušší, všechny ty stejné, mrazivě šedé dny zaspat a hlavně nečíst Julesa Verna a jeho Dva roky prázdnin!

Irena Blahníková

Další postřehy najdete v rubrice Názory z regionu.