Milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli/ 11.

Běžel jsem těch 21 kilometrů hodinu a 57 minut. Dvanáct 
a půl tisíce lidí bylo víc, než jsem si myslel. Bylo to „maso". Běželo se mi krásně i těžce. Pořád jsem se „honil" s hercem a moderátorem Daliborem Gondíkem. To ti, milý dení(č)ku, bylo vtipné; před závodem jsem ho potkal v tiskovém středisku a poprosil jsem ho o společnou fotku. Svolil. A pak jsem běžel – a najednou přede mnou Gondík. Tak jsem mu utekl. On se ale objevil zase před mnou a já mu zase utekl. Pak znovu a už mne to nebavilo, protože jsem každou zatáčku stříhal nejkratší cestou. On pořád strojově běžel a já už toho měl plné zuby. Ale do konce závodu jsem ho naštěstí už neviděl. No…

Pak jsem potkal, vlastně předběhl, dvakrát Barbínu. Růžovoučké oblečeníčko, sukýnka, copánek, podkolenčičky. Jak ze žurnálu, holka jedna. Na zádech nápis Barbína 
v akci. Nechápu, jak mohlo dojít k tomu, že jsem ji předběhl poprvé asi až na devátém kilometru, podruhé asi o dva 
kilometry dále. Ale věřím, že 
to nebyla stejná Barbína. A věřím tomu, že to byla nějaká recesistka. Protože jestli to byla opravdová závodnice, tak klobouk dolů.

Na 13. kilometru jsem měl krizi. Velkou. Začalo mne píchat, dení(č)ku, dole vlevo pod žebry. Fakt ti to nepřeju. Zkroutil jsem se a napadlo 
mne, že nechápu, kde se tady ta Paní krize objevila. Zakázal jsem si na ni myslet. Dýchal jsem zhluboka – a najednou ji ztratil. V tom závodě navždy. Měl jsem před sebou ještě sedm kilometrů. A tak jsem začal přidávat.

Cestou jsem se díval na běžkyně. Rada jednoho z mých fandů byla, že si mám vybrat nějak podobně rychle běžící dámu, nechat ji běžet před sebou a kochat se. Přiznám se, že jsem to zkoušel, tedy kochat se, ale vždycky jsem jim nějak utekl. Pravda, několik jich uteklo mně. A zrovna to bylo na kochání…

Fajnové bylo, že jsem ke konci měl sílu zrychlovat. Vlastně nejpomalejších bylo prvních pět kilometrů. To byl totální slalom, protože jsem startoval hodně zezadu. A nejrychlejší byl závěr. Tak to má být. I když pořadatelé píší, že se nemá moc zrychlovat, protože tělo by mohlo protestovat. Na to jsem, dení(č)ku, vůbec nedbal a pelášil jsem, jak to jen šlo.

Milý dení(č)ku, asi takhle. Ten běh byla paráda. Moc vtipné bylo to, že i když jsem tomu Gondíkovi několikrát utekl, večer jsem se podíval do výsledkové listiny a já měl (nebo on) na vteřinu stejný čas jako on (nebo jako já). Dodnes jsem to nepochopil, jak to bylo možné, když jsem mu utekl. Ale já se vlastně neohlížel, on se mne asi držel. Už po tom nebudu pátrat. I když mi to v hlavě vrtá.

Cíl a úleva. Ale co bylo pak! To ti musím povědět. Převlékl jsem se do suchého a s manželkou jsme šli do nějaké kavárny u Národního divadla. Pajdal jsem jak Meresjev. To byl ten zraněný sovětský letec. Dal jsem si polívku a pivo. Když jsem se po půlhodině zvedl, zase jsem klesl do židle. Nohy mne tak strašně bolely… a do té tramvaje jsem nemohl ani vlézt. Ale podařilo se, doma jsem se vrhnul do vany a hodinu v ní ležel. Než jsem tam těžce vstoupil, musel jsem si sundat náplasti z prsních bradavek. Dení(č)ku, ty nohy mne bolely fakt hodně. Ale tohle byla bolest! Jak jsem strhával náplasti a rval si zároveň chlupy, strašná, au!!! V noci jsem nespal. Ne kvůli těm bradavkám. Kvůli nohám. Protože mne bolely nohy, hlavně stehna, lýtka, kolena a kotníky. Bolelo to tak, že spát nešlo. Ve tři ráno jsem vstal, dopajdal se do koupelny, napatlal si nohy nějakou pálivou mastí. Mastí na unavené nohy. Unavené, dení(č)ku, to je slabé slovo.

V neděli jsem nemohl chodit. Večer jsem se ale přinutil a vyrazil jsem ven do takového lesíka kousek od baráku. A tam jsem poskakoval, ukláněl se, předkláněl, zakláněl, cupital. Ten pes, co byl bez vodítka, 
asi poznal, že jsem bezbranný, a jen mi olízl nohu. Jen jsem mu řekl „Ahoj" – smutně na mne kouknul a šel si po svém. 
Doma klasika: vana a mast. 
V pondělí vpodvečer, stále 
s bolavýma nohama, jsem už 
v lesíku běžel hodinku. Asi po dvaceti minutách jsem najednou zapomněl, že mne něco bolí. Zase jsem byl lehký jako pírko. Tedy, ty můj dení(č)ku, pírko trochu zvlhlé; těžší. Ale už to bylo fajn.

Jo a taky se mi, můj dení(č)ku, objevila tmavá barva pod třemi nehty. Kolega běžec mne varoval, že mi nehty slezou. Ale myslel při maratonu, 
o půlmaratonu nemluvil. Je to zvláštní, každý den jsou ty nehty tmavší. A bříška nehtů bolí i dnes, ve čtvrtek. Běhat s tím jde, trochu to je zvláštní, jako kdybych se pořád dotýkal modřiny, ale ono to přejde. Snad včas nehet odpadne a zase doroste. A do maratonu je ještě pár dnů času.

Ve čtvrtečním ránu jsem vstal v pět a v šest jsem už běžel pod Petřínem. Vyprovokoval mne syn, že prý jen tlachám a ráno nejsem schopen běžet. On trénuje na nějaký mezistátní boj v Dánsku nebo kde. Tak jsme hodinu běhali, ale, milý dení(č)ku, tam není žádná rovina! Tahal mne pořád do kopce a nemělo to konce. Hodinu!

Teď jsem vylezl ze sprchy a píšu. Den se rozednívá – a mně zase vrtá v hlavě ten maraton. Říkám si, že půlmaraton byl dlouhý, ale tohle bude ještě delší…

Jo, a taky musím dodržet slib. 24. dubna se totiž běží Noční běh pro Světlušku, a já asi poběžím spojen na gumě s nevidomým Ivo Budilem. Jako vloni. O tom ti ale, ty můj milý dení(č)ku, napíšu až za týden.

…teď jsem to spočítal v kalendáři. Pražský maraton se běží přesně až za třicet dnů.
Až?

Ohlasy a reakce na dení(če)k

Ahoj, Jiří,
krásný výsledek. Zapnula jsem náhodou telku, když hlásili, že právě půlmaraton odstartoval – a to víš, těsto netěsto, držela jsem palce. No, celé dvě hodiny to nebyly, ty buchty jsem musela dopéct, manžel by nepochopil. Jenom mi vysvětli, jak je možné, že jsi každý týden krmil deníček bolavými koleny, chřipkou, nespavostí, leností, no prostě věcma, na který by jiný člověk dostal invalidní důchod – a ty si potom nalepíš mezi prsa startovní číslo a za dvě hodinky si už masíruješ nohy ve vaně po odběhnutém půlmaratonu. Příště už těm tvým vyprávěčkám nebudu věřit ani slovo. Samozřejmě držím palce, aby ti těch nadcházejících 42 kilásků přineslo kromě namožených svalů i ten zvláštní hřejivý pocit. Z čeho? To asi pochopí jenom ten, kdo vyhrál jako ty.

Ladislava Jedličková

Jiří Macek: Milá Laďko, zkus mi věřit, já si fakt nevymýšlel. Ale je fakt, že na koleno jsem při závodu skoro nepomyslel. Jen trochu jsem bál. Malinko. Zda vydrží.

Ahoj, Macku!
V sobotu jsem od 11 do 15 hodin byl na trase závodu. Vlezlá, hnusná zima. Šel jsem po trase závodu, viděl dvakrát vedoucí pětici černochů, na dvacátém kilometru v jejich podání fantastický sprint, letmou stovku měli jako Bolt s pevným startem. Tvoje číslo jsem očima hledal s foťákem v ruce, v té záplavě běžců to numero nebylo dobré vodítko, takže jsem pátral po belhajícím se borci, ani to nevyšlo. Macka jsem prostě neuviděl. Zato spoustu, tisíce rekreačních běžců, stovky nádherných žen, všichni s vypětím svých sil běželi do cíle svého půlmaratonu. Jsem nedočkav tvých zážitků! 
Fakt.

Jirka z Mělnicka

Jiří Macek: Milý Jirko, nepajdal jsem a neběžel rychle jako ti nejlepší. Možná v tom to bylo, žes mne neviděl. To nevadí. Byl to zážitek pro nás oba.

Jiří Macek: Díky všem, kteří mi těsně před závodem poslali esemesky, telefonovali mi, poslali spousty e-mailů. Stejně tak díky za milé zprávy po závodě. Bylo jich fakt tolik, že bych musel přidat stránku. Jasně, že to neudělám. Krásný den všem.