Přesto ho parašutismus natolik pohltil, že si život bez padáku už ani nedokáže představit.

Láska ke všemu, co je spojeno s létáním, k vám přišla určitě už v dětství.

Jasně. Pocházím z Rakovníka. Jako malý kluk, tedy na přelomu sedmdesátých, osmdesátých let, jsem jezdil na místní letiště. Tehdy tam sídlila organizace Svazarmu. Začal jsem stavěním modelů letadélek. Jak jsem dospíval, snažil jsem se pracovat na splnění mého dávného snu a tím bylo létání. Prošel jsem tedy v rakovnickém Aeroklubu elementárním plachtařským výcvikem. Tehdy pod vedením Josefa Sklenáře a začal létat na bezmotorových letadlech. Získal jsem výkonnostní třídu - Stříbrné „C". Takže mám na bezmotorovém kluzáku nalétáno řekněme čtyřicet hodin ve dvojici s instruktorem a asi třicet hodin sám.

Vzpomenete si ještě na ten pocit být poprvé ve vzduchu?

Byl to pro mě úplně první let v letadle. Nikdy předtím jsem nelétal. Ani letadlem na dovolenou. Takže to bylo úžasné. Proletěli jsme se nad Rakovníkem a vím, že mě bušilo srdce.

Pak pro vás nastala několikaletá pauza?

Ano. Přišla rodina přišla a létání muselo jít pochopitelně stranou. Ale po deseti letech jsem se vrátil zpět k modelařině a začal stavět modely letadla, právě takového, ze kterého skákali parašutisté. Je to sovětský stroj Antonov - An-2. Ze stejného typu se skákalo v 60., 70. a 80. letech i tady na letišti v Rakovníku. Dnes stále ještě létají po celém světě a používají se jak v civilním tak i vojenském sektoru. Lidově se jim říká Andula.

A kdy a jak přišla ta chvíle, kdy jste šel i do parašutismu?

Hledal jsem, na kterém nejbližším letišti bych si mohl tohle letadlo nafotit a udělat podle něho rádiem řízený model. Tak jsem se vydal na letiště do Hořovic. Už to jsou letos dva roky a bylo to tehdy určitě skvělé rozhodnutí. Viděl jsem tam totiž znovu parašutisty přímo v akci. Ale odjel jsem tehdy domů s tím, že já osobně bych s letadla nikdy nevyskočil. Dnes už z něho vyskakuji a s velkou radostí už dva roky. 

Ale nebylo to asi lehké rozhodnutí?

Vím, že se mezi piloty říká, že vyskočit ven z letícího letadla je dost zvláštní. Takže to rozhodování, zda do toho jít trvalo několik měsíců. Ale už jsem byl od první návštěvy Hořovic tak říkajíc nahlodán. Začal jsem si o parašutismu číst a prohlížet videa s touto tématikou na internetu. To, jak se v různých klubech věnují skákání. Až mě to nakonec zlomilo a já se přihlásil na základní výcvik. A právě v Hořovicích, protože mi tamní prostředí připadlo příjemné. Lidé sympatičtí.

Jak výcvik vypadal?

Dnes trvá jedenáct výukových hodin. Dříve to bylo půl roku. Probírá se teorie, jako třeba vyřešení nezvyklých situací, které na padáku mohou nastat, meterologie, princip techniky seskoku. Prošel jsem celým základním výcvikem, žákovskou osnovou. Získal jsem licenci A i B.

Pavel MarečekZdroj: archiv rodiny

Jaký byl váš první seskok?

Myslel jsem, že ani nevyskočím. To tedy bylo něco. Hlavně, když se otevřely dveře letadla a dole… Dole na mě čekal ten otevřený prostor, hlubina. Samotný let jsem si ještě užíval, ale když přišel ten okamžik, kdy musíte ven do té prázdnoty, tak v člověku zamrazí. Pak ale nevyhnutelně přišel ten skok, a to bylo nepopsatelně úžasné. Křičel jsem radostí. Euforie uvolnění je úžasná. Seskok z letadla je poetický i napínavý zážitek. Už tam v tom okamžiku bylo rozhodnuto, že budu pokračovat dál. Dnes mám za sebou už více než sto seskoků. Od dvacátého seskoku už skáču volným pádem. Dnes se zaměřuji především na skákání sestav za volného pádu. RW - formace, neboli spolupráce při volném pádu je z anglického „Relative Work" a je to jedna z hlavních sportovních disciplín parašutismu. Sestavy tvoří skupiny dvou, třech, čtyř lidí.

Co je podle vás na seskoku padákem nejtěžší?

Těžké je ovládat tělo. Uvědomit si ve vzduchu, že ho více či méně ovládá adrenalin. Je třeba si uvědomit své pohyby, soustředit se na ně a dokázat je korigovat tak, aby vaše tělo dělalo to, co člověk potřebuje. K tomu třeba jako pomoc slouží výcvikový trenažér v Praze. Je tam simulátor volného pádu. Pohyby se tam dají proškolit pod dvacetiminutovým dohledem instruktora.

Zůstal jste Hořovicím věrný?

Jasně. Ta rodinná atmosféra je tam na tom to nejdůležitější. Když máte kolem sebe stejně naladěné lidi tak je to obrovský bonus. Parašutismus se i díky nim pro mě stal životním stylem. Jezdíme do Hořovic na letiště jednou za čtrnáct dnů, a to na celý víkend. Už v pátek jsme ubytováni na naší budově a v sobotu i v neděli se pak skáče. Od března až do listopadu. Hořovické letiště je pro mě něco jako chata.

Přijímáte nové členy?

Jistě. Kdokoli by měl zájem, ať se nám ozve, my se o něho postaráme.

Jaký byl váš zatím poslední krásný zážitek spojený s parašutismem?

Nedávná účast na Leteckém dnu na rakovnickém letišti. Fantastická byla ta možnost se sem po patnácti letech vrátit. Letět znovu nad Rakovníkem a vyskočit si z letadla nad rodným městem. Užít si tu perfektní atmosféru. Viděl jsem už hodně leteckých dnů a myslím, že mohu hodnotit. Ten v Rakovníku byl určitě výborně připraven. Na to, že ho pořadatelé dělali poprvé, to zvládli určitě dost dobře.

Čtěte také: Miss Polabí létaly kluzákem a skákaly padákem