Ačkoli tento nápad nebyl zprvu všemi přijatý s nadšením, tak tam příští měsíc oddají pod širým nebem už třístý pár. A podle něj je to dobře, protože nové Lidice musí žít.

Vyskytly se při letošních přípravách nějaké komplikace?

Od března jsme řešili problém s vodou. Růžový sad je totiž uměle zavlažovaný z lidického rybníka Nervák. A rybáři se rozhodli, že na něm udělají novou hráz. U výpusti se ale odkryly nějaké původní prameny, takže se ukázalo, že přítok vody je mnohem větší a zatopilo nám to část pietního území. Už ale vše funguje.

Jaké jsou letošní novinky pro návštěvníky?

V Růžovém sadu máme informační systém, který bychom rádi sjednotili s celým pietním územím. Takže na tom teď pracujeme. Dále jsme dělali drobné úpravy ve stálé expozici. Vyslyšeli jsme žádost přeživších, kteří měli pocit, že se před jedenácti lety zapomnělo na lidické ženy. Nyní je tam téměř všech šedesát portrétů a fotografií žen, i s popiskami, které nepřežily druhou světovou válku.

A co se týče krátkodobých expozic?

Od prvního června je pro návštěvníky připravena výstava Cesta k velkému vítězství nad nacismem. Ta sem určitě patří, protože jak toto místo, tak i okolí, osvobodila Rudá armáda a na to by se nemělo zapomínat. Dále tu máme velmi zajímavou výstavu související z Nansenovou nadací, díky které se během války podařilo zachránit mnoho lidských životů.

Velmi intenzivně pracujete také s mládeží a dětmi, že?

Přestože jsme limitováni historií, místem, názory pamětníků nebo jejich potomků, snažíme se pořád něco vymýšlet. Příští týden například máme vyhlášení vítězů už jedenáctého ročníku internetové vědomostní soutěže Lidice pro 21. století. Také se koná, v rámci pietní vzpomínky, jubilejní desátý ročník celostátní přehlídky dětských pěveckých sborů Světlo za Lidice, letos bude hostem Helena Vondráčková. V neposlední řadě pak nejstarší a největší Mezinárodní výtvarná soutěž Lidice. V letošním roce přišlo osmnáct tisíc prací, z nichž se vybralo třináct set, které jsou vystaveny. Hodnotí je přísná mezinárodní porota. Z toho důvodu je úspěch v této soutěži braný na některých uměleckých školách v cizině jako náhrada za přijímací zkoušky.

Z historieV roce 1942 spáchali českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík atentát na Reinharda Heydricha. Ten na následky zranění zemřel. Necelý týden na to, tedy 10. června 1942, byly Lidice nacisty vypáleny a zbytky domů vyhozeny do povětří.

Obec měla navždy zmizet z povrchu zemského. Její obyvatelé byli vyvražděni nebo přesunuti do koncentračních táborů. Po válce, v roce 1947, započala stavba nových Lidic, které stojí dodnes v těsném sousedství památníku a pietního území.

Práce s dětmi jistě napomáhá, aby na historii nezapomněly?

To také. Navíc, když jsem do funkce nastoupil, zažil jsem i to, že šel učitel a říkal dětem, že tady seskočili parašutisté, a proto obec vypálili. Další nesmysly a perličky chytáme pořád. Proto u nás učitelé absolvují různé akreditované historické semináře, což chybělo.

Cílem je tedy ukázat historii obce co nejobjektivněji?

Ano, i když nic není úplně objektivní. Pokud vám bude jeden příběh vyprávět pět pamětníků, každý vám řekne něco jiného, protože to vnímali rozdílně, v závislosti na jejich prioritách i emocích. Nyní ale vyšla nová kniha Lidice, zrození symbolu od historika Vojtěcha Kyncla. Po jejím přečtení zjistíte, že nic v životě není černobílé, že i na druhé straně bylo občas svědomí a šlo o slepé plnění rozkazu nebo že ani ve starých Lidicích nebylo vše růžové. Obec měla své problémy jako každá jiná.

Mnoho lidí si při vyslovení jména obce vybaví pouze její vypálení. Není ale potřeba oddělit staré a nové Lidice?

Určitě. Bojuji s tím dennodenně. Zrovna dnes sem měla přijet škola, ale paní učitelka řekla, že to tu bude smutné, tak jedou raději na Karlštejn. Jistě, expozice veselá není a smutné je i zastavení u společného hrobu mužů nebo sousoší dětí. Ale jinak je zde vše pozitivní.
Obec přece byla znovu obnovená, což je skvělé.

Byl toto jeden z vašich cílů, když jste do funkce nastoupil?

Když jsem se stal ředitelem, řekl jsem, že Lidice žijí a žít musí. To, co se stalo, byla tragédie, kterou je potřeba uctívat, nedopustit její zkreslování a zneužívání. Zároveň si musíme uvědomit, že je tu nový život nových Lidic, které vypadají nádherně. Vznikly naplněním motta vzešlým z Anglie v roce 1942, že Lidice budou žít. I proto očekáváme letos návštěvnost sedmdesát tisíc lidí. I pietní akce, které se dříve účastnilo pár lidí s třiceti věnci, vypadá dnes úplně jinak. Věnců máme sto a účast hostů je velká. To sice není tak podstatné, ale svědčí to o renesanci zájmu o osud Lidic a jejich odkaz. Co víc bychom si mohli přát.

Pietní vzpomínka v sobotu 11. červnaod 9.00 hodin: mše na základech kostela sv. Martina

od 10.00 do 10.45 hodin: přesun ke společnému hrobu a kladení věnců, státní hymna

od 10.50 do 11.40 hodin: přivítání ředitelem památníku; projev prezidenta Miloše Zemana, vystoupení sboru Bruncvík

od 11.40 do 14.00 hodin: celostátní přehlídka dětských pěveckých sborů Světlo za Lidice

Čtěte také: Na pietním území v Lidicích přibyly nové desky