V programu se objevuje večer věnovaný klávesové extravaganci – jaký je váš vztah ke klavíru?

Klavír mě fascinuje tím, co violoncellu většinou chybí, především obrovským repertoárem všech období a stylů, skladeb od těch největších géniů hudební historie i od skladatelů řekněme obskurnějších. Klavír poslouchám, s klavírem žiji i na koncertních pódiích, většinou na koncertech spolupracuji právě s klavíristy. Jsem rád, že jsem mohl v Extravaganci spojit tři generace vynikajících interpretů ve skladbách, které si stejně jako interpreti užijí i posluchači, alespoň já tomu věřím.

Co vás inspirovalo k tomu na festival komorní hudby pozvat filharmonický sbor?

Přiznám se, že to byla nahrávka Českého filharmonického sboru Brno a jeho Brucknerových motet. To bylo pro mne zjevení, Brucknera znám jako symfonika, méně jako skladatele komorní hudby (loni jsme uvedli jeho nádherný smyčcový kvintet), ale to, jak na mne zapůsobila jeho Moteta v dokonalé interpretaci brněnského sboru, byl pro mne jeden z životních zážitků. Doufám, že stejný zážitek to bude pro Kutnou Horu.
V rámci minulého ročníku jste hrál sólový koncert v Čáslavi – šest Bachových violoncellových suit. Letošní ročník přinese opět jeden Bachovský večer.

Jak byste ho charakterizoval a jaký je váš vztah k Bachovi?

Bach mě provází od dětství a věřím, že ani neopustí do konce mé životní cesty. S Konstantinem jsme o gambových sonátách mluvili od začátku našeho přátelství, konečně si je můžeme splnit.

Jak často měníte žíně na svém smyčci při Vaší temperamentní hře?

To je častá otázka laického publika. Jednou jsem si trochu vystřelil z gentlemana s americkým přízvukem po koncertě v Bilbau, jak řeším přetrhané žíně: „Víte, já ten smyčec nakonec musím vyhodit." „Já si to myslel," zněla soucitná odpověď. Ale vážně, dříve jsem nenechával potahovat smyčce často, snad to bylo tím, že koně měli kvalitnější hřívy? Dnes je to tak jednou za tři měsíce, a to střídám více smyčců podle mé nálady i stylu hraných skladeb.

Letos přivítáte na festivalu několik nových tváří. Jsou to Kateřina Javůrková, Iva Bittová, Jan Mráček, Oto Reiprich nebo kompletní Škampovo kvarteto. Dá se říci, že dozrála nová generace?

Určitě Jan Mráček i Kateřina Javůrková nebo Oto Reiprich jsou mezi nejvýraznějšími nástupci nové generace interpretů. Jsem rád, že mezi nás přijedou a doufám, že je dokážeme nakazit kutnohorskou atmosférou.

Na programu je skladba Pēterise Vaskse, který letos slaví 70. narozeniny. Co bylo důvodem výběru skladby z jeho tvorby?

Určitě můj osobní vztah ke skladateli. Hrál jsem jeho cellový koncert, s Ebenovým triem jeho klavírní trio a letos zazní jeho kvartet kromě Kutné Hory i na festivalu v Litomyšli. Vasks je jeden z nejvýraznějších skladatelů, které nám dvacáté století darovalo, neoslavit jeho sedmdesátku alespoň takto bych si neodpustil.

Festival vstupuje do 9. ročníku. To už je tradice. Co Vám festival dal a co naopak vzal?

Myslím, že dary převládají. Prožil jsem spoustu krásných chvil během festivalu a uspokojil svou fantazii při tvorbě programů. Umožnil mi splnit mnohé interpretační sny, které by mi jiný pořadatel uskutečnit neumožnil (třeba letos Schönbergova Pierrota s Ivou Bittovou) a v neposlední řadě hrát s lidmi, s kterými mě hrát baví (a které snad baví hrát se mnou). Že mne to stojí pár bezesných nocí a stresů, patří k věci.

Máte dvě děti, které nevynechají téměř žádný koncert, kde hrajete. Jaký mají vztah k hudbě?

Starší Ayla hraje na klavír, mladší Pepa na violoncello. Podle slov jedné známé cellistky a pedagožky mě Pepa „brzy trhne." Ayla už posbírala pár cen na soutěžích, letos bude na festivalu slavnostně debutovat. No, pravda je taková, že já potřeboval čtvrtý pár rukou do závěrečného Smetany v Extravagantním koncertu, Ayla už ten part hrála. Nakonec i symbolicky doplní tři generace klavíristů o tu nejmenší, hledající si ještě svou cestu životem.

Autor: Alena Turková