Jak jste se dostal k létání?
Díky rodině, protože otec a strýc také létali a byli vojenští piloti. Ta cesta, nechci říct, že byla jednoduchá nebo vyšlapaná, ale byla nasnadě. Všechno se vydařilo, takže jsem vystudoval vojenskou akademii, obor pilot vojenského letadla a v devadesátém osmém roce jsem odpromoval. Od zavedení Gripenů sloužím na Gripenu, předtím jsem létal typy L – 29 Delfín, L – 39 a Mig 21.

Kudy vedla cesta do kokpitu Gripenu?
Na Gripenech slouží jedenadvacet pilotů, což je dáno smlouvou o pronájmu, aby nebyl nadbytečný počet pilotů. Výběr byl učiněn v roce 2004, kdy se vybírali piloti podle zkušeností. Byly tam samozřejmě požadavky na leteckou zkušenost a tak dále. Na základě toho se učinil výběr a nadrámcové zdravotní testy kvůli vysokým manévrovacím schopnostem letadla. Museli jsme projít například testy na centrifuze.

Hovoříte o nadrámcových zdravotních testech a dynamice letadla. Můžete být konkrétnější?
Je hlavně kvůli velké dynamice letadla. To letadlo umí manévrovat až do přetížení 9G, což znamená, že všechno je devětkrát těžší. To by nebyl až takový problém, ale problém to může být, řekněme, pro krevní sloupec, který zásobuje mozek kyslíkem a pro srdce je vytlačení tohoto sloupce devětkrát těžší. U netrénovaného člověka je vysoká pravděpodobnost, že upadne do bezvědomí.

Aby člověk zvládl takovou zátěž, asi musí procházet pravidelným tréninkem…
Pochopitelně. Většina pilotů se snaží nějak udržovat fyzičku. Ale nejde úplně natrénovat úplně všechno, řekněme třeba odolnost proti ztrátě kyslíku a tak dále, je tam hodně vrozených faktorů. Ale odolnost proti přetížení lze řešit například technickými prostředky, jako jsou speciální anti–G obleky, co piloti nosí, a pochopitelně fyzickou přípravou, kdy pilot ví, jak reagovat na přetížení a jak se mu aktivně fyzicky bránit.

Jaký byl přechod na Gripen? V čem byl hlavní rozdíl opratí jiným letadlům?
Když to člověk porovná se staršími typy letadel, tak tady je už jedna z posledních generací systémů. Všechny už jsou vyráběny přesně pro potřeby pilota. Nemám rád, když se říká, že to řídí počítač, protože to pořád řídí pilot, ale mraky těch počítačů pilotovi pomáhá to éro řídit skutečně efektivně. Dnes se situace mění ve vzduchu tak dynamicky a útočná situace bývá tak složitá, že už ani sám pilot už nemá mozkovou kapacitu to zvládnout. Ta podpora je potřeba.

Už jste sloužil na zahraničních misích? Jak to bylo náročné, prostě práce?
Byl jsem v Litvě. Je to standardní práce, nevykonávali jsme tam nic, co by bylo nad rámec naší činnosti tady. Akorát to bylo pár set kilometrů od domova.

Na jak dlouho ještě vidíte svou kariéru vojenského pilota na Gripenu. Jaká je vlastně „životnost“ vojenského pilota?
To je ryze individuální. Nechtěl bych to bagatelizovat. Řekl bych, že věk čtyřicet let je takový maximální, standardní věk. Lékaři do toho mohou zasáhnout prakticky kdykoliv, ale když se pilot v tomto věku rozhoduje, buď ukončit aktivní kariéru, nebo přejít na nějakou štábní práci a ne být aktivní pilot letky. Letka musí fungovat jako bojový celek, který může být skutečně nasazen kdekoliv na světě. A člověk musí být mladý a hlavně vitální, protože toto letadlo je fyzicky náročné a tělo je z toho dost fyzicky unavené.

Co je nejnáročnější na povolání vojenského pilota?
Nejnáročnější je asi skončit.

Skončit? Létání je tak návykové? Co vás na něm nejvíc baví?
Neumím to říct přesně, nechci říci euforie, to by znělo hloupě, jako že bychom byli ve vzduchu ve stavu mysli, ve které nejsme schopni se úplně rozhodovat…, ale je to takový pocit, kdy člověk zanechává pozemské starosti na zemi a může se plně věnovat jenom tomu létání. Není to samozřejmě jenom o tom, že se člověk dívá prosklenou kabinou, že tam je krásná říčka, ale je to hodně o práci. Člověka to naplňuje, že je schopen tak složitý systém, jako je toto letadlo, využívat efektivně.

Věnujete se létání i civilně, máte své letadlo?
Letadlo nemám, ale vlastním civilní licenci. Moc času mi na to ale nezbývá.

Prohledněte si fotogalerii:
Vojenské letiště v Chotusicích u Čáslavi se opět otevřelo veřejnosti