Učíme se žít sami se sebou a pospolu v přírodě

Lucie Groverová žila patnáct let v Čáslavi. V Kutné Hoře chodila tři roky do školy a v současnosti spolupracuje s jednou její galerií. Život si realizuje tak, jak si ho vysnila, když byla malá holka.

Představila jste se jako výtvarnice. Co vytváříte?

Chtělo by se mi říct, že si vytvářím především svůj vlastní život. Ale takhle jste otázku nemyslela.
V živnostenském listu mám napsáno designér. Dekoruji sklo, sklenky, mísy, vázy, okenní tabule, svítidla nebo keramiku technikou cínování. Zabývám se také tzv. automatickou kresbou. Jde o styl kresby, který se jen těžko někam zařazuje. Kromě charakteru výtvarného zahrnuje v sobě i prvky terapeutické, relaxační, komunikační. Je to oblast, které bych se v budoucnosti chtěla více věnovat formou kursů a workshopů.

Dříve jste žila ve městě, měla svůj byt a vlastnila obchůdek s bylinami. Proč jste toto všechno pustila a začala žít na téměř opuštěném místě s minimální civilizací?

Nežijeme na opuštěném místě, jsme na takovém odlehlém konci vesnice, kde jsou po 300 metrech ještě dva další domy. Náš dům je k nim ale zády. Před námi jsou už jen lesy, louky, rybníky. Opustili jsme dům s terasou, halou, krbem, posilovnou….Ve městě jsme nechali plno přátel a pustili jsme se do způsobu života, který je pro mnoho lidí nepochopitelný. Beru to jako učební látku. Přestěhovali jsme se, abychom se naučili žít v přírodě…s přírodou… sami se sebou a pospolu. Žijeme ve sto let staré chalupě se zahradou o třetině hektaru a pozorujeme, zkoumáme, zkoušíme - jak využít tzv. plané rostliny, kde vysadit rybíz a kde angrešt a jak ho bez použití chemie uchránit před padlím, které rostlinky netřeba plít a plít a plít, jak upéct chleba a jak uvařit dobrou zdravou polévku, kdy sčesat jablka ze všech těch starých jabloní a jak je uskladnit, jak topit dřevem, když minulý majitel vyboural kachlová kamna a nahradil je kotlem na uhlí… A taky jak co nejlépe porodit doma, jak učit v domácí škole, jak se léčit bez antibiotik a jiných chemických bomb, hledáme a hledáme jak se vrátit k přirozenému a skutečnému životu.

Nevlastníte ledničku, televizi ani auto, ale máte počítač. Není to divné?

No vidíte a jsme u „nálepek.“ Divné, normální, nenormální….Proč si myslíte, že je divné mít počítač, když nemáme ledničku? Když označíme něco slovem divné, je to většinou proto, že tomu nerozumíme. Když něčemu nerozumím, tak se ptám. Bez předsudků.
Přijde mi to divné, protože já osobně potřebuji ledničku k životu více, nežli počítač.
Ledničku nepotřebujeme, protože máme krásný studený stoletý sklep. A hlavně se stravujeme čerstvě a sezónně.
Televizi vlastníme, ale využíváme minimálně. Já v podstatě vůbec a muž se synem sledují občas filmy na DVD v angličtině. Můj názor je, že kulturní centralizace, k níž dochází působením médií, přispívá k rostoucí pasivitě a nejistotě. Dřív se hodně tancovalo, zpívalo, hrálo divadlo. Teď si zapnete televizi nebo rádio a posloucháte toho „nejlepšího“ zpěváka, „nejlepšího“ vypravěče. Důsledkem ale je, že lidé mají ve společnosti zábrany a jsou rozpačití. Ztrácí se pocit identity. Srovnáváme se s těmi „nej“. Je nám vnucována představa o tom, kým bychom měli být. Máme docela slušnou sbírku hudebních nástrojů. Hodně hrajeme, zpíváme, čteme… No a to že nemáme auto, nás činí jaksi houževnatějšími, schopnými organizace, improvizace. Čím je nás víc, vozíme méně věcí. Četla jsem jednou příběh o muži, který se chystal do Indie. Měl veliký problém s tím, co všechno si vzít. Dalo mu opravdu velikou práci to všechno vymyslet a zabalit. Nakonec mu omylem batoh odeslali do jiné země a on dorazil na místo jen „sám se sebou.“ Úplně mu to stačilo. Tak k tomu doufám spějeme. 
Počítač využíváme jako komunikační prostředek. A rádi.

Se svým mužem se zabýváte psychosomatikou. Prozradíte těm, kteří nejsou v obraze, o co jde?

Psychosomatika se zabývá hlubším pochopením nemoci. Nemoc a její fyzické či psychické projevy vnímá jako důsledky toho, že v některé oblasti našeho života neděláme něco dobře. Zprostředkovává nám cenná poselství z duševní sféry. Myslím si, že zodpovědnost za své vlastní zdraví by měla patřit k životu stejně jako vzduch k dýchání. Všechno nelze odstranit pouze léky a operacemi.

Kdy a proč jste se začala zajímat o porody v domácím prostředí?

Vlastně už jako dítě. Měla jsem hodně těžký a náročný vztah s mojí maminkou, ze kterého jsem byla hodně zklamaná. Snila jsem o rodině s krásnými a pevnými vztahy a snažila se objevit příčiny nedobrých vazeb, které jsem vnímala nejen ve svém okolí. Prošla jsem dlouhou dobou otazníků, hledání, naslouchání a pozorování. Opět a opět jsem se zamýšlela nad tématem „láska“. Zjišťovala jsem, že prototypem všech jejích různých projevů – mateřské, otcovské, dětské, lásky k rodičům, sexuální, spirituální, sourozenecké, lásce k zemi, k neživým předmětům – je mateřská láska. A co víc, důkazy ukazují na krátké, ale kriticky důležité období těsně po narození, jehož průběh má dlouhodobé následky co se týče naší budoucí schopnosti milovat. Současná společnost přezírá důležitost určitých rituálů a narušuje a poškozuje přirozenost celého porodního a poporodního procesu, což má dlouhodobé následky. Existuje mnoho studií, vysvětlujících důležitost interakcí mezi matkou a dítětem. Čím větší je potřeba rozvíjet agresi a schopnost ničit život, tím rušivějšími se staly různé intervence a kulturní názory na období kolem porodu. Velice zajímavě a srozumitelně o tomto píše ve svých knihách světoznámý porodník MUDr. Michel Odent.
Můj první synek se narodil v porodnici, ale pouze za přítomnosti porodní asistentky. Dvě další dítka přišla na svět doma, bez jakékoliv asistence.

Vy si myslíte, že komplikovaný vztah, který jste měla se svojí matkou, byl způsoben vaším porodem?

Ptala jste se, co mě přivedlo k přirozeným porodům a já už nijak více do této osobní roviny zacházet nechci.
Obecně však existuje analogie mezi biologickým porodem a tzv. sociálním porodem. Pojem sociální porod vystihuje proces separace dospívajícího z původní rodiny – dělohy. Oba procesy mají nápadně shodné charakteristiky. Stejně tak proces zrání plodu v těle matky se na jiné úrovni – psychosociální - ve svých základních parametrech opakuje.

Jste zastáncem domácí školy. Máte ji doma? Kdo vyučuje vaše děti?

Neřekla bych, že jsem zastáncem domácí školy. Rozhodně však jsem zastáncem jiného přístupu k učení obecně. Každé dítě je individuum, vyvíjí se svým tempem, vyhovuje mu jiný přístup…..Většina škol podporuje soutěživost na úkor spolupráce, pěstuje komplexy.
Jsem zastáncem filosofie, že žák všechno ví už sám. Každá jeho buňka obsahuje už všechno vědění. Na učiteli už je potom jenom to, aby mu pomohl se k jeho vědění dostat. Rozvíjí jeho osobnost. A to je docela těžké, protože tím rozvíjí i sám sebe. Nezápasí, ale vzájemně se od sebe učí.
Formou domácího vzdělávání učíme zatím nejstaršího syna. Velice mě to baví, protože neustále hledám a objevuji nové přístupy a zjišťuji, jak moc jsem ovlivněná stylem výuky, kterým většina z nás prošla. Neustále musím kontrolovat sama sebe a to se někdy hodně nedaří. Nezbývá si než říct, tak zítra jinak. Znovu a znovu. Domácí vzdělávání není škola doma. Je to o opravdu odlišném a podle mne přirozenějším způsobu přijímání informací z okolí. Každé dítě má své tzv. senzitivní období, kdy je otevřeno té či oné věci. Když se těchto období využije a dané téma vychází právě od dítěte, všechno jde jakoby samo. Učím se, že pracovat na něčem, co syna zrovna „nebere“, je ztráta času i energie nás všech.
Na vzdělávání našich dětí se podílíme společně s mužem. Ale když budu úplně přesná, učíme se od sebe všichni navzájem.

Svoje dítě učíte s mužem sami. Mohla bych vědět, jaké máte vzdělání?

V naší zemi je pro to, aby mohlo být dítko vzděláváno doma, zapotřebí středoškolské vzdělání zakončené maturitou. To splňuje muž. Já jsem odešla z domova v šestnácti letech – na „ulici“. Abych se uživila, nakládala jsem po nocích vagóny v cukrovaru a tak jsem školu nedokončila. Dál už jsem se vzdělávala sama. Stala se ze mne „selfmade-woman“
Ono to ale není tak úplně přesně řečeno, že učíme dítě sami. Faktem je, že tvoříme s mužem tým a vzájemně se doplňujeme. On byl dítě, které ve čtyřech letech četlo a počítalo složité příklady. Jeho role je taková ta technicko - racionální. Já jsem člověk velice tvůrčí a tak mým vkladem je kreativita, hravost, empatie. To všechno dohromady tvoří celek. Dále máme úžasnou paní učitelku, která je zároveň i metodičkou a se kterou kdykoliv můžeme cokoliv konzultovat. Ona stála u zrodu ADV a je naším velkým pomocníkem. Rodiče dětí vzdělávaných doma mezi sebou neustále komunikují, vyměňují si zkušenosti, organizují se společné zážitkové programy….A v neposlední řadě jsou tu zájmové kroužky, které se na rozvoji dítěte také podílejí.

Líbí se mi vaše verše, ale připadají mi trochu rebelské. Jste rebel?

Jestli jsem, tak to není můj záměr. Bylo mi kýmsi dáno do vínku považovat za základní normu svého chování soulad s vlastním svědomím. Obnáší to s sebou požadavek nepodřizovat se byť i všeobecně přijímaným normám, pokud se s nimi nemohu vnitřně ztotožnit. Zjistila jsem, že jiná cesta pro mne není jaksi „žitelná.“

Prý se chystáte vydat knihu. O čem bude?

Pracovní název je Jak na to, aby porod nebolel, aneb porodní desatero. Hodně lidí vnímá těhotenství na stejné úrovni jako nemoc a porod jako něco, co se prostě nějak musí vydržet. Je to veliká škoda. Celé toto období, je krásný, ale náročný proces, při kterém máme jedinečnou možnost pracovat sami na sobě. Je to záležitost obou pohlaví, nejenom žen. Jaká je mužská role? Jak lze komunikovat s děťátkem v bříšku? Co je to mentální příprava na porod? Lidská bytost se skládá z více podmnožin. Jedna oblast je to fyzické, buněčné tělo, svalstvo, kardiovaskulární aparát. Druhou oblastí je psychično, to znamená city, pocity, emoce. A třetí oblastí je duchovno,nefyziologické energie lidského těla.
Právě souhra těchto tří aspektů je důležitá pro jakýkoliv perfektní výkon. Porod, sám o sobě, tak jak nám byl od přírody dán, nebolí – za tím si stojím. Kniha je postavena na deseti bodech, které vyšly z mé vlastní zkušenosti. Jsem mámou tří dětí a každé těhotenství mi bylo příležitostí k tomu, abych na sobě velice zapracovala. Porod svého třetího dítka jsem celý prozpívala až do doby, kdy jsem ho držela v náručí…