Když startuje Bára Jurášová, soupeřky k závodu nenastupují. Vědí, že prohrají

Báro, je ti třináct let, jak dlouho se věnuješ kickboxu?

Bára Jurášová (BJ): Začala jsem v osmi letech. Nejdřív jsem byla tak na dvou trénincích karate. To mě moc nebavilo, tak jsme hledali něco jiného, až jsme našli kickbox. Ten mě chytl a začala jsme se tomu věnovat.
Štěpán Juráš (ŠJ): Před těmi šesti lety jsme začali s kickboxem spolu.
Eliška Jurášová (EJ): Já jsem si kickbox vyzkoušela poprvé, když jsem ještě chodila do školky. Něco jsem odkoukala od Barči.

První úspěchy jste začali slavit velmi brzy.

ŠJ: Barča se vytrénovala strašně rychle. Začala v září roku 2009 a v prosinci už získala třetí místo ve své váhové kategorii na turnaji v Mostě. V roce 2010 už pak byla mistryní světa. Během dvou měsíců měla zvládnutou techniku, bylo jasné, že má pro kickbox vlohy. Eliška od loňského roku také závodí a umisťuje se na prvních příčkách, je dvakrát mistryně republiky.

Závodí v kickboxu hodně dívek?

ŠJ: Teď už je to lepší. Když začínala Barča, tak do dvanácti zápasila jen s kluky. Po republice neměla v její kategorii žádné soupeřky. Ty jsou až v zahraničí. Elinka už soupeřky má, tak se s kluky ještě neprala. Barča dost vynikala a když ty soupeřky viděly, že se přihlásila, tak se odhlásily, nebo nenastoupily. Dnes jí v Čechách nenastoupí soupeřka žádná.

EJ: Teď na sobotní mistrovství se jí přihlásila jedna.
ŠJ: Ale to je Polka, která ji ještě nezná. Holky, které ji znají, proti ní nastoupit nechtějí.

Někomu by se mohlo zdát, že to je sport plný zranění.

ŠJ: To neplatí. Více zranění je třeba ve fotbale nebo hokeji. Zřídka se objeví zlomený nos, ale holkám se zatím nic nestalo. Akorát Barunka měla jednou otřes mozku.
BŠ: To ani nebyl otřes mozku. Jen jsem jela na kontrolu do nemocnice. Stalo se to v Polsku na mistrovství Evropy.
ŠJ: Občas se objeví nějaké modřiny, ale to je i tak minimálně. Je to mnohem férovější. Ve fotbale jsou fauly zezadu. Tady stojíte proti soupeři čelem.

Kolikrát týdně trénujete?

BŠ: Tréninky kickboxu máme třikrát týdně, k tomu ještě doplňkové sporty třeba fotbal nebo florbal. Letos jsme s Eliškou přestoupily do pardubického sportovního klubu. Dříve jsme trénovali pod kutnohorským klubem u Petra Valdmana.
ŠJ: Holky totiž přešly od kickboxu k thajskému boxu. Pro laika to může působit stejně, ale rozdíly tam jsou. Proti kickboxu se navíc používají třeba lokty nebo kolena. Teď tedy trénují dvakrát týdně v Pardubicích a dvakrát týdně se mnou.

Asi je to náročné pro celou rodinu.

ŠJ: Určitě. Žijeme tím celá rodina. Manželka nám musí speciálně vařit, dělat zázemí na závodech, všechno zařizuje ona. Pracuji ve stavebnictví, to je taky časově náročné.

Používáte nějaké fígle i v běžném životě?

BJ: Ani ne.
EJ: Mimo tělocvičnu se nepereme.
ŠJ: Už od malička se tady děti učí, že se mimo tělocvičnu nepere, pokud samozřejmě nejde o sebeobranu.

Co se stane v tělocvičně, zůstává tam.

ŠJ: Ano. To platí i u dospělých. Na konci zápasu se musíte obejmout, podat si ruce, podat si ruce s trenérem soupeře a poděkovat za zápas. Odmala jsou také vedeny k úctě k soupeři. Sice se před zápasem snaží soupeřku zastrašit. Vždycky se na sebe ne příliš hezky dívají. Ale to k tomu sportu patří a nikdo to nebere osobně.

Hodně záleží i na psychice, nebo se pletu?

ŠJ: Psychika dělá opravdu hodně. Jsou děti, které jsou na tréninku výborné, ale pak přijdou na zápas a jsou poloviční a třeba se i rozbrečí, zaseknou se a do zápasu ani nenastoupí. Děti se naučí disciplíně a jsou sebevědomější. Dokáží se ubránit na ulici, což oceňuji hlavně v případě holek.

Jaké to je, když je táta i vaším trenérem?

EJ: Záleží jakou má náladu. Někdy je to s ním k nevydržení a někdy je to v pohodě.
ŠJ: Jako rodič mám na ně určitě větší nároky a ve finále mám vždycky pravdu.
EJ a BJ současně: Nemáš.

Jak často závodíte?

BJ: Závody nejsou moc často, tak jednou za měsíc. Letos jsem moc nezávodila kvůli angíně, ale jinak jsem závodila v Rakousku, Maďarsku a Itálii.
ŠJ: Je to hodně finančně náročné, většinu výjezdů na závody si musíme platit sami.

Bály jste se před nějakým zápasem?

BŠ: Ta nervozita tam určitě je. Potom, když se dostanu do tempa v zápase, tak už ji nevnímám.
EJ: Taky se nebojím.
ŠJ: Jako rodiče máme o ně samozřejmě strach. Když zápasí, tak to určitě jsou velké nervy. Hlavně je to nepříjemné. Teď jsme měli strach, když Barče vylosovali soupeřku, která je o hlavu větší a kterou se jí nedařilo docela dlouho porazit. Teď se to zlomila a Barča poráží ji.
BŠ: Před zápasem s ní jsem byla hodně nervózní. To mi bylo skoro až špatně.

Je třeba pro kickbox nějaký speciální talent?

ŠJ: Kickbox je jako každý jiný sport. Je tam potřeba určitý talent a nadání, ale většina je dřina a poctivý a vytrvalý trénink. Talentovaných lidí je spousta, ale málo jich vydrží ten trénink.
Proč?
ŠJ: Trénink kickboxu a thajského boxu patří všeobecně mezi nejnáročnější, které existují. Zapojuje se celé tělo. Hodně dětí to vzdalo, kvůli tomu, že se bály. Měly strach nastoupit do zápasu.

A co nejmladší, čtyřletá Anežka, bude následovat Báru a Elišku?

ŠJ: U Anežky také pozorujeme vlohy pro pohyb a nejspíš se bude taky prát. Máme posilovnu i doma, tak už kope do pytle, obléká si výstroj, takže s největší pravděpodobností skončí stejně jako celá rodina.

Co považujete sa svůj největší úspěch?

ŠJ: Největším úspěchem jsou určitě naše tři dcery, ty jsou to nejdůležitější.