Tedy přesně: Státní okresní archiv v Kutné Hoře. Čím déle zde pracuji, tím víc si uvědomuji obrovský rozsah práce, který zde dokázali udělat „ti před námi“. Zatímco dnes zde tuto náročnou činnost vykonává tým odborníků, na přelomu 19. a 20. století to byli většinou amatéři, ovšem amatéři v tom nejlepším slova smyslu. Všestranně vzdělaní, zapálení pro věc, se silnou citovou vazbou na město, v němž žili. Často se jednalo o učitele či středoškolské profesory. Jedním z nich byl i Jan Fiala, o kterém chci dnes vyprávět.

Fiala pocházel z rodiny vlastence z Kutné Hory

Narodil se 14. ledna 1881 v Kutné Hoře, v domě svého dědečka Josefa Fialy v České ulici č. 188. Je mimochodem známo, že tento dědeček patřil mezi lidi národně uvědomělé a přátelil se například s Karlem Havlíčkem Borovským.

Vystudoval učitelský ústav

Jeho nadaný vnuk neměl pokračovat v tradičním krejčovském řemesle, ale rodina mu umožnila studovat. Nejdříve navštěvoval nižší reálku a později kutnohorský Lindnerův učitelský ústav. Po maturitě působil na venkovských školách v Petrovicích a Křeseticích. V roce 1911 získal místo přímo v Kutné Hoře a na národních školách zde učil až do roku 1938.

Jeho všestrannost byla obdivuhodná

Učitelská práce je nesporně namáhavá a vyčerpávající. Jan Fiala si však i při ní našel čas na náročné „koníčky“. Věnoval se hudbě, složil několik pochodů a napsal i divadelní hru „Máslníkův klenot“. Právě pro toto vyprávění o bohatém měšťanovi, který mladým hejskům odkázal jako „klenot“ kládu do šatlavy, aby se napravili, čerpal námět v kutnohorském archivu, který ve volném čase rád navštěvoval.

Stal se správcem archivu města

Na základě studia historických pramenů publikoval pak v různých periodikách řadu odborných statí. Jeho příspěv〜ky vydávaly i tak renomované časopisy jako Český lid, Báňský svět, Zprávy památkové péče, Turistický obzor nebo Časopis rodopisné společnosti. Nezapomínal ale ani na regionální tisk.

Fialovo jméno najdeme u četných článků s historickými náměty v Podvysockých listech, Posázavském kraji, Pravdě či Kutnohorských rozhledech. V letech 1920 – 1936 vedl městskou kroniku, byl členem odboru Klubu za starou Prahu v Kutné Hoře a pracoval ve výboru archeologického sboru Vocel. Od roku 1925, tedy od 2. ročníku, řídil redakční kruh Kutnohorských příspěvků k dějinám vzdělanosti české, který tento spolek vydával (první ročník vydal už v roce 1881 středoškolský profesor Jan Josef Řehák, který zde působil na reálce). V té době byl již rok správcem kutnohorského městského archivu. Ve funkci setrval do roku 1941, kdy správu archivu předal doktorovi Josefu Nuhlíčkovi.

Pracoval na místopisu Kutné Hory

Své snažení zaměřil hlavně na písemnosti města Kutné Hory, Kaňku a horního fondu. Jeho výpisky, týkající se například kutnohorských domů či topografie dodnes slouží badatelům jako cenná pomůcka. Bohužel jeho plánovaný místopis vnitřní Kutné Hory se vydání nikdy nedočkal. Stejně nedokončená zůstala obsáhlá bibliografie Kutné Hory. Každý návštěvník archivu se však s jeho prací může seznámit v již zmíněných Kutnohorských příspěvcích k dějinám vzdělanosti české. V bibliografickém rejstříku tohoto periodika jsem napočítala 69 článků podepsaných jeho jménem. O tom, že nejde jen o suchopárná data, ale o zajímavé a čtivé příspěvky, vás jistě přesvědčí několik náhodně vybraných názvů: „Čarování mečem na Štěd〜rý den, „Domluva mincmistro〜va pánům radním pro nemírné pití“, „Obecní lžíce“ nebo „Z tajů farské kuchyně“. Jestli jste ale nabyli dojmu, že tohle pro vás není, že chcete závažnější témata, i těch Fiala nabízí dost: „Kaňk a jeho archiv“, „O vodovodu kutnohorském“, „Příspěvek k dějinám školství kutnohorského“ či „Z osudů naší státní hymny“.

Vydávání Kutnohorských příspěvků ukončila v roce 1941 okupace. Pro veřejnost nepozorovatelná, poctivá badatelská práce Jana Fialy však pokračovala až do roku 1953, kdy jej postihla neléčitelná nemoc, rakovina dutiny ústní. Zemřel 20. června 1953. Kremace v Nymburce 24. června se zúčast〜〜nili představitelé města, krajský archivář doktor Josef Nuhlíček a akademik doktor Václav Vojtíšek, který ve smutečním proslovu ocenil jeho celoživotní dílo.
Také já dnes chci svým malým příspěvkem připomenout člověka, který ve své práci v našem archivu vlastně žije dál“.

Helena Pospíchalová