Milada Horáková se narodila 23. prosince 1901 v Praze na Královských Vinohradech, kdy vystudovala i gymnázium. Otec prožil válečná léta na frontě v Dalmácii, Miladina sestra Věra se narodila o 16 let později, maminka zemřela relativně mladá. Místo studia lékařství to byla práva, která Milada ukončila doktorátem v roce 1929. Velké morální podpory se jí dostávalo od jejího suchdolského strýce, kaplana Jana Krále. Návštěvy hodkovského mlýna, setkání s prarodiči a sestřenicemi patřily k jejím nejmilejším zážitkům.

Do praxe nastoupila jako úřednice Sociálního ústavu pražského Magistrátu. Převzala řešení případné válečné situace – odsunu obyvatel pohraničí do vnitrozemí. Politicky byla orientována na Národně socialistickou stranu. Působila v právním výboru vedení strany. Podařilo se jí sjednotit 78 ženských organizací do jednotné Ženské národní rady. Již v průběhu studia se seznámila s rodákem z Běličského Mlýna, Bohuslavem Horákem, který se v roce 1927 stal jejím manželem. Byl zemědělským inženýrem, doktorem technických věd a pracoval v Československém rozhlase.

Po Hitlerově anexi ČSR 15. března 1939 s ní Sociální úřad ukončil pracovní poměr. Oba manželé se připojili k odbojovému hnutí. Jeho centrem bylo Pardubicko. Kromě dalších odbojových aktivit se jejím těžištěm stal Petiční výbor Věrni zůstaneme. Jejich činnost byla v roce 1940 prozrazena. Oba byli zatčeni, vyslýcháni v Petschkově paláci a eskortováni k Lidovému soudu v Drážďanech. Milada byla odsouzena k osmi, Bohuslav k pěti letům káznice. Jejich přežití bylo dílem osudových náhod – 27 kompliců odbojové organizace skončilo životy v nacistické sekyrárně. Do konce války prošla vězněními na Pankráci, poznala Principovu celu Malé pevnosti Terezín a káznici v Aibachu. Všude se muselo tvrdě pracovat. Svědci vypovídají o její obětavé pomoci nemocným a raněným spoluvězeňkyním. Doma převzala úlohu matky sedmileté dcery Jany její již provdaná sestra Věra Tůmová.

Oba manželé přežili zotročení válečného období a vrátili se ke svým rodinám a ke své práci. Milada Horáková byla zvolena poslankyní za Národně socialistickou stranu do Národního shromáždění. Jako předsedkyně zahraničního výboru Národního shromáždění získala zahraničně – politické vazby a uzavřela řadu státních smluv. Stala se i předsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po únorovém puči v roce 1948 se zřekla poslaneckého mandátu. Akčními výbory byla vyloučena ze všech funkcí. Oba manželé se cítili ohroženi. Dnes je známo dlouhodobé sledování Milady Horákové již od roku 1947. Poslední bydliště rodiny Horákovy bylo v Praze na Smíchově. Mimopražský sraz manželů, odkud byl plánován společný útěk do zahraničí, se nekonal. Milada Horáková byla zatčena, Bohuslav cestou plnou dobrodružství se dostal přes hranice do Německa a odtud do Spojených států. Manželé se naposledy viděli 27. září 1949.

Proces s Miladou Horákovou byl vykonstruován na lživých obviněních. Politická justice zneužila její zahraniční kontakty. Státní soud v Praze ji v monstrprocesu odsoudil spolu s dalšími čtyřmi obviněnými k trestu smrti. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil.

Prezident Gottwald žádost rodiny o udělení milosti, podpořenou významnými světovými institucemi a osobnostmi, zamítl. Poprava první političky na světě byla vykonána 27. června 1950. Politická nenávist až za hrob běžně nedovolovala vydávat ostatky popravených jejich rodinám. Dcera Jana již podruhé nalezla domov v rodině Tůmových, zde žila se svou sestřenicí Milenou. Jana Horáková pracovala do roku 1968 jako zubní laborantka, kdy natrvalo odjela do Spojených států za svým otcem. Bohuslav Horák zemřel ve Washingtonu v roce 1976. Provdáním převzala paní Jana jméno Kánská. Žije ve Spojených státech a je matkou dvou dětí.