VYBRAT REGION
Zavřít mapu

ANKETA: Měl by se vrátit do Kutné Hory zookoutek?

Kutná Hora/ Součástí parku pod Vlašským dvorem by se mohl opět stát zookoutek, který zanikl ve druhé polovině minulého století. Malá zoo by se tak stala další atrakcí, kterou by historické město zaujalo především děti.

2.6.2008
SDÍLEJ:

Park pod Vlašským dvorem, vchod do bývalého zookoutku. Kutná Hora.Foto: DENÍK/Jitka Pokorná

Někomu by se to mohlo zdát jako výstřelek, ale v Kutné Hoře by měla být malá zoo. S takovým nápadem přišel i dvaadvacetiletý Jakub Lanc z Kutné Hory. „Chtěl bych tady mít zoologickou zahradu, která by jistě přitáhla do města a blízkého okolí další turisty,“ navrhl. Rád by si tím splnil jednu ze svých radostí, kterou jsou právě zvířata.

A od snů není daleko k realitě. Malý zookoutek ještě v minulém století býval součástí parku pod Vlašským dvorem. Chodilo se tam po ochozu Žižkovy brány ze sadů Dr. Bedřicha Pacáka. Mnozí z pamětníků právě na toto zákoutí s nostalgií a radostí vzpomínají. „Chodili jsme se dívat na malého opičáka Fritze,“ poznamenala kutnohorská rodačka. Jeho klec se nacházela u schodů spojujících prostranství před mincovnou s horní částí parku.

Že nemusí jít o časy dávno minulé potvrdil nedávno také představitel kutnohorské radnice. „Nedávno se objevila firma, která měla zájem o obnovení zookoutku,“ podotkl místostarosta Václav Vančura.

Kutnohorský zookoutek pravděpodobně vznikl v třicátých letech minulého století. Byly zde chovány veverky, medvídek mýval, pávi, bažanti, srnci, papoušci a další drobní ptáci. Od šedesátých let minulého století se začal počet zvířat postupně redukovat. Až se zachovalo pouze ptactvo ve voliérách. V roce 1974 zanikl úplně. Tehdy se o něj již nemohl starat jeho dlouholetý správce Jaroslav Černuška.

Kutnohorský zookoutek: na oblíbené místo dětí i rodičů zbyly jenom vzpomínky (I.)

Tradice zařízení pro drobná zvířata sahá až do první republiky. Od padesátých let se o voliéry a výběhy čtvrt století staral Jaroslav Černuška. Poté, co se již své lásce nemohl věnovat, zookoutek zanikl.

Přibližně půl století byl jedním z nejoblíbenějších míst dětí v Kutné Hoře zookoutek vedle parku pod Vlašským dvorem. Přestože jím prošly tisíce malých Kutnohoráků, zůstalo po jeho zániku jen velmi málo dochovaných snímků i dobových informací.

Pro své současníky byl takovou samozřejmostí, že téměř nikdo nepovažoval za nutné zachycovat důležité mezníky v dějinách tohoto zařízení. Dobový tisk si ho téměř nevšímal, kronika města přináší jen velmi málo informací, žádná z knih o Kutné Hoře se o něm prakticky nezmiňuje. Dnes se proto pokoušíme poodhalit prostřednictvím vzpomínek pamětníků některé kapitoly z historie zookoutku. Nebudou možná vždy úplně přesné, protože i jednotliví lidé, kteří v zařízení pracovali nebo ho velmi dobře znali, se zejména u časového zařazení některých událostí mírně rozcházejí.

Zarostlý svah

Dnes je místo, kde po cestičkách vysypaných pískem procházely děti a kde na lavičkách posedávali důchodci, skryté před zraky většiny lidí. V koutu parku, který sousedí s monumentální stavbou Vlašského dvora, se krčí malá, zrezivělá branka. Poté, co si klíč poradí se zrezivělým zámkem, je třeba ujít několik kroků přes lávku nad Žižkovou bránou. Pak tři schůdky a již je vidět svah, který býval padesát let rájem drobných zvířat i jejich obdivovatelů. Nyní je zarostlý plevelem tak, že se dá jen matně tušit, kde stály voliéry, výběhy a kde vedla cestička pro návštěvníky.

Nejisté začátky

První z mnoha otazníků kolem zookoutku provází hned jeho počátky. Z dostupných pramenů není známo, kdy přesně vznikl. Pamětníci pouze vědí, že se tam jako děti chodili dívat na zvířata již počátkem třicátých let. "Myslím si, že to tam fungovalo od takových třicátých let. Ale mám pocit, že to bylo od roku 1931 nebo 1932. Protože když se v roce 1933 stavělo Tylovo divadlo, chodili jsme do zookoutku už normálně," zavzpomínal známý filmař a kutnohorský rodák Ilja Bojanovský a navázal: "Vzpomínám si, že když dole v parku hrála hornická hudba, byli z toho papoušci v zookoutku vždycky vyděšení. Protože byli zvyklí na klid, na ticho." Podle Ilji Bojanovského tehdy park snad spravovalo město.

"Pamatuji si zookoutek již za první republiky. Jako děti jsme tam chodili. Byl tam i po celou válku, pak to zaniklo. Byly tam opice, veverky, mývalové. Hlídače tam tenkrát dělal pan Svoboda," oživila své vzpomínky Marie Suková, která později v zookoutku také pracovala, a pokračovala: "Pan Svoboda byl hlídač celého parku pd Vlašským dvorem. Upravoval cestičky, zametal schody, staral se o všechno. Když později zookoutek obnovil Jarda Černušků, pan Svoboda se tam ještě byl za námi podívat a chodil nás tam navštěvovat."

Poválečná obnova

Kdy zookoutek po válce zanikl, není známo. O jeho obnovu se počátkem padesátých let postaral Jaroslav Černuška, s jehož jménem byl potom zookoutek spojen další čtvrtstoletí. "Zookoutek provozoval od čtyřiapadesátého roku, to vím přesně," zavzpomínala na Jaroslava Černušku jeho dcera Jana Miláčková a doplnila: "Původně jsme bydlívali dole u Kohoutů v Městských sadech. V jedné místnosti měl tatínek pár ptáčků a máma nadávala. Pak jsme se stěhovali do Fučíkovy ulice do bytovky a táta dostal od národního výboru pronajatý prostor vedle parku u Vlašského dvora. Takže od toho čtyřiapadesátého roku to měl tam." Po levé straně byly obnoveny voliéry z první republiky, napravo vznikly voliéry nové.

V zookoutku se v dalších letech objevila celá řada zvířat. Především ptáci, které Jaroslav Černuška miloval, a které jako ptáčník uměl chytat na vějičku. Kromě domácích opeřenců voliéry obývali také papoušci, andulky, zebřičky, chůvičky, korely, opice, mývali, srnky, několik druhů okrasných bažantů, čínské kachny, perličky, zakrslé slepice liliputky, holubi, včetně holuba doupňáka, několik druhů hrdliček, želvy, liška, jezevec i psi dingo. Do parku ze zookoutku vypouštěl také pávy, na jejichž křik si často stěžovali sousedé z okolí.

"Měl tam také vránu, havrana, straky a kavky. Ty měl od starého Vojty, co natahoval kostelní hodiny. Na věžích bylo hodně kavek, tak je hodinář Vojta Černuškovi bral, a on je odchovával. Kromě srnčí zvěře chtěl také udělat malou obůrku pro divoká prasata, ale k tomu již nedošlo," připojil své vzpomínky veterinární lékař Václav Vančura starší, který zhruba dvacet let pečoval o zdravotní stav zvířat v zookoutku. Navíc Jaroslavu Černuškovi pomáhal zajišďovat potřeby pro ptáčnictví. "Sháněl jsem mu jmelí, z kterého se vyrábí lep pro chytání ptáků na vějičku. Proto měl v klecích množství ptáků z volné přírody, které lidi jinak ani moc neznají," doplnil veterinář.

Těžká dřina

"Tatínek pracoval v kině, byl invalidní důchodce, měl po úrazu chromou nohu. I když myslím, že kdyby neběhal kolem kina a zvířat a seděl někde v kanceláři, tak by se tolik nenadřel. Kino i zvířata byly každý den. Ráno chodil brzo, přes den pak sháněl krmení. V půl třetí přišli s mámou domů, v půl páté už se šlo se žrádlem ke zvířatům a potom do kina. Trávil tam hodně času, ať to byl pátek nebo svátek, byl tam pořád. Na dovolenou jsme neměli nárok, protože táta říkal - zvířata musejí žrát pořád. Kvůli zvířatům a kvůli kinu jsme nemohli vůbec nikam, takže jsme to neměli vůbec rádi. Jak už jsem říkala, když ostatní děti hrály na ulici před domem vybíjenou, my jsme museli na trávu," vzpomínala Jana Miláčková.

Kromě toho ani jedno ze tří dětí Jaroslava Černušky nemělo ke zvířatům příliš vřelý vztah. "Navíc jsme se těch zvířat hrozně báli. Tatínek se toho vždycky hrozil a říkal: 'Já mám tři děti a ani jedno není po mně.' Dodnes si pamatuji, jak nás strašil zlatým bažantem, který mu chcípl a přinesl ho domů na vycpání," zavzpomínala Jana Miláčková.

Jaroslav Černuška měl v kutnohorské nemocnici dohodnuto, že si tam mohl brát zbytky jídel. Vstříc mu vycházel i tehdejší podnik Ovoce-zelenina, od kterého získával pomeranče a další ovoce a zeleninu nižší kvality. Pro maso se jezdilo na jatka do Čáslavi. "Na trávu jsme chodili všichni, celá rodina, což jsme hrozně "milovali". Seno se sekalo a sušilo v parku pod Vlašským dvorem," pokračovala Jana Miláčková. Otevírací hodiny zookoutku byly ráno od osmi do večera do pěti. "Provoz byl celoroční, ale je pravda, že v zimě se tam nebylo skoro na co dívat, protože choulostivější zvířata byla před mrazem schována," vysvětlila Marie Suková. Také ona si pamatuje, že pomáhat s péčí o zvířata za všech podmínek byla opravdu řehole. "Jednou po Silvestru jsem přišla nakrmit zvířata později, asi v deset. Jarda byl hrozně rozzlobený. Říkal, že zvířata musí dostat nažrat a mít uklizíno vždycky. Pak už jsem si nikdy v životě nedovolila přijít pozdě," vzpomíná Marie Suková. O zvířata muselo být postaráno za každého počasí. Ráno se všechny klece musely vyčistit, zvířata nakrmit, pokud mrzlo, v poledne se nosila voda, protože ta z rána zamrzla. Krmení následovalo i večer.

Kutnohorský zookoutek: na oblíbené místo dětí i rodičů zbyly jenom vzpomínky (II.)

Celá řada zvířat našla na několik desítek let domov v sousedství parku pod Vlašským dvorem. Poválečná éra zookoutku je spojena s Jaroslavem Černuškou.

V zadní části Vlašského dvora, v místech, kde bývalo původní letní kino, měl Jaroslav Černuška od tehdejšího Národního výboru pronajaty prostory. K dispozici měl tři místnosti.

V první byl sklad krmiva, ve druhé nářadí a ve třetí zimoviště pro zvířata, která nemohla být přes zimu venku, papoušky, opice a podobně. Do těchto míst se také minimálně dvakrát denně chodilo zvířatům pro vodu.

"Nejdříve jsme pro vodu chodili do kulaté věže Vlašského dvora v malém parku, k níž vedou malé schůdky. Původně tam byl byt domovníka. Potom nám uvolnili prostory v místech, kde byla dříve hospoda a v jejichž sousedství se nacházelo původní letní kino. Až odtamtud jsme nosili v kbelících vodu. Nejdříve po schodech z Vlašského dvora a potom na kolečka a ke zvířatům. Žádná lehká práce to nebyla," popsala každodenní zásobování zvířat vodou Marie Suková.

Dřina za pár korun

Na působení v zookoutku stále ráda vzpomíná, i když mnohdy nešlo o žádnou procházku růžovým sadem. "Byla to práce velice zábavná, ale na druhou stranu strašná dřina a téměř žádné peníze. Byla to Jardova velká láska. Od Národního výboru dostával pět set nebo šest set korun čtvrtletně. Když jsem mu chodívala pomáhat, polovinu mi nechával. Později, když v Kutné Hoře začínaly mikrojesle, tak jsem si vzala děti na hlídání a se zookoutkem jsem musela skončit."

Podle jejích slov sice Národní výbor zookoutek finančně příliš nepodporoval, ale o to více dbal na dodržování všech úředních povinností.
"Chraň bůh, když nějaké zvíře zašlo. To musel Jarda vyplňovat protokoly, přitom si prakticky všechno odchoval sám. Ale Národní výbor na tom trval, protože přispíval na žrádlo."

Zvířata, která si Jaroslav Černuška sám neodchoval, získával také ze Zoologické zahrady ve Dvoře Králové. "Nějaký zootechnik, který tu vojančil, a pracoval právě ve Dvoře Králové, nám zprostředkoval kontakty na tuto zoologickou zahradu," zavzpomínala Marie Suková na počátky spolupráce s východočeskou ZOO.

Úsměvné vzpomínky

Během mnoha let, kdy Marie Suková chodila pomáhat do kutnohorského zookoutku, zažila s tamními zvířaty řadu příhod. Některé ze svých svěřenců si velmi oblíbila. "Hrozně ráda jsem krmila opice. Na ty nikdy nezapomenu, protože měly pravidelně snídani jinou, oběd jiný a večeři jinou. Když jsme jim dávali hrách, vždycky ho po mně házely. Vzpomínám si, že samici jednou jedno z mláťat zašlo, tak ta máma brečela úplně jako člověk a nechtěla nám ho dát," popsala své zážitky ošetřovatelka. Nejraději měla psy dingo. "Nejdříve nám přivezli psa, a potom ze Dvora Králové fenu. Když přivezli psa, všichni se ho báli, nevěděli, jestli nebude zlý. Já jediná jsem k němu do voliéry vlezla. Nic mi neudělal, měl mě hrozně rád, a dokonce později, když byli v páru a měli mladé, tak mě k nim pustili. U nich bylo zajímavé, že fena mláťata odrodila, ale pes se pak o ně staral. Jenom vždycky samici dohonil, aby je nakojila," popsala Marie Suková další ze svých pozorování.

Jaroslav Černuška měl podle ní výborný pozorovací talent. V klecích, kde bylo několik desítek drobných ptáků, poznal hned každého opeřence. "Občas nám při krmení nějaký ptáček ulétl. Přestože ptáků bylo ve voliéře tak šedesát sedmdesát, Jarda k ní přišel a řekl: ’Hele, ulítl ti ten a ten ptáček.’ Věděl přesně, že mu jeden chybí," uvedla Marie Suková.

Rodeo se srncem

I na příhody, které nebyly zrovna příjemné, dnes vzpomíná s úsměvem. "Měli jsme strašně zlého srnce. Když ho šel švagr krmit, tak jsem ho musela nalákat až dolů, a běda, jak se třeba ďuklo kbelíkem. Jednou, když jsme vozili písek a měli otevřená dvířka, tak nám lidi pustili srnce a on utekl do horní části zookoutku. Tak jsem se bála, že jsem zavřela dvířka, aby neutekl do parku. Zůstal tam můj manžel, křičel, aď otevřu. Ale já jsem se srnce tak bála, že jsem dvířka ještě přidržovala. Bylo to hrozné: chvíli byl nahoře Ruda, chvíli srnec, pak zase naopak. Nakonec před ním manžel utekl na voliéru, byl hrozně potlučený," zmínila Marie Suková. Při krmení se obávala i jednoho bažanta. "Nejvíc jsem se bála jednoho bažanta. Ten, jak viděl ženskou v sukni, strašně štípal. A mohla jsem mít v ruce hrábě, klacek, nic nepomohlo. Jak viděl ženskou, byl konec. Tenkrát nám ho daroval esenbák Běhounek."
To, že se srncem nebyla žádná legrace, potvrzuje i Václav Vančura. "V době říje byl skutečně velmi nebezpečný, takže se mu musely každý rok řezat parůžky. Černušku totiž dvakrát nebo třikrát ’zmasíroval’ tak, že skončil v nemocnici," poznamenal veterinář.

Stejně jako zoologické zahrady, i zookoutek měl občas potíže s neukázněnými návštěvníky. Jeden ze sousedů, kterému vadil křik pávů, jednoho z nich poranil. Jindy zase děti propíchaly dráty hlavičky želvám. Jinak ovšem zookoutkem prošly stovky a tisíce návštěvníků, kteří se tam rádi vraceli, a mnozí dodnes vzpomínají na veverku v kole a další obyvatele klecí a voliér. (Závěrečná část za týden) Typický obrázek z kutnohorského zookoutku. Maminka na procházce s dítětem. Přestože zařízením prošly tisíce návštěvníků, podobné snímky jsou v současnosti velmi vzácné. Foto archiv Videofilm studia Ještě v roce 1999, krátce před svým odstraněním, naznačovaly staré voliéry, kde byla v zookoutku umístěna zvířata.

Kutnohorský zookoutek: na oblíbené místo dětí i rodičů zbyly jenom vzpomínky (III.)

Po několik desítek let byl zookoutek neodmyslitelnou součástí Kutné Hory. Poslední čtvrt století je toto místo zcela pusté. Objevují se myšlenky na obnovu zařízení.

Několik generací obyvatel Kutné Hory prošlo po dobu trvání kutnohorského zookoutku cestičkami mezi klecemi a voliérami. Zařízení bylo samozřejmou součástí města, přesto se dočkalo smutného konce.

Jen několik zmínek

Podobně, jako o vzniku zookoutku za první republiky, ani o jeho zániku se nedochovalo mnoho informací. Příliš přitom nepomohou ani stránky městské kroniky či tehdejší tisk. Jen čas od času se zookoutek objevil v zápisech z jednání rady tehdejšího Městského národního výboru v Kutné Hoře. Například v roce 1960 jednala rada o nabídce zvířat ze ZOO Liberec pro kutnohorský zookoutek. Vzhledem k tomu, že nebyly vhodné klece pro umístění dalších živočichů, nabídku zoologické zahrady město nevyužilo. Zároveň však rada pověřila příslušnou komisi, aby vyhledala jiné vhodné místo pro zookoutek, kde by se mohl dále rozšiřovat a kde by se rovněž dalo zajistit bydlení pro jeho správce.

V usneseních rady je rovněž potvrzeno, že Jaroslav Černuška pobíral za provozování zookoutku čtvrtletně 500, později 600 korun. V letech 1961 až 1963 se v usneseních objevují zprávy o rozšiřování zařízení, naopak z roku 1968 pochází zápis o částečné likvidaci zookoutku, kde mělo poté zůstat pouze ptactvo. Zajímavé rovněž je, že ze zookoutku plynul do městské pokladny i pravidelný příjem. Z prodeje chovných ptáků se každoročně počítalo s částkou pět tisíc korun, kterou se oproti plánu vždy dařilo o něco překročit. Náklady spojené s provozem zařízení byly deset tisíc korun ročně, o čemž svědčí zápis z roku 1971.

Zánik zookoutku

Pod heslem Zookoutek volá se v roce 1972 v Městské kronice Kutné Hory objevuje tento text: "Během roku 1972 se prováděly některé adaptační práce v zookoutku v levém traktu v parku pod Vlašským dvorem, který svými zvířátky a ptáky poskytuje již několik desetiletí radost a zábavu, spojenou s pěknou podívanou zejména četným kutnohorským dětem a starým lidem, kteří zde posedají na lavičkách a tráví svůj volný čas. Vedoucím zookoutku je již řadu let s. J. Černuška, který se o zvířectvo pečlivě stará. U něho se hlásili ti dobrovolní pomocníci z řad rodičů i dětí, kteří výpomocí zejména při terénní úpravě chtěli opětné otevření zookoutku urychlit." Další záznam v kronice z roku 1974 už je o mnoho méně veselý. "I když zookoutek v parku u Vlašského dvora nebyl svým rozsahem velký, poutal pozornost dětí i dospělých. Protože dosavadní ošetřovatel se ze zdravotních důvodů nemůže o zvířata starat a nástupce se nepodařilo získat, byl zookoutek zrušen a zvířata prodána Zverimexu a do Bojnice." Také tehdejší týdeník Úder, ve svém čísle 7 ročníku 15 ze 14. února 1974 mezi drobnými zprávičkami bez titulku uvádí: "Rada MěstNV znovu projednávala otázku dalšího provozu zookoutku u Vlašského dvora. Dosavadní ošetřovatel ze zdravotních důvodů odchází z této práce a přes všechnu možnou snahu MěstNV nepodařilo se získat nástupce. Za této situace rada rozhodla, aby zookoutek byl zrušen a ptactvo a zvěř prodána Zverimexu a zoo v Bojnici. (drm)"
Několik pamětníků rovněž klade konec zookoutku do tohoto období. Veterinář Václav Vančura soudí, že to bylo v roce 1974 nebo 1975, ošetřovatelka Marie Suková do let 1976 či 1977. Dcera Jaroslava Černušky, Jana Miláčková, však soudí, že to bylo později. "Mluvila jsem o tom se sestrou, a ta říkala, že tam byl zookoutek alespoň do osmdesátého roku. Tatínek zemřel v roce 1985 a čtyři roky předtím pracoval na vodárně a tím definitivně skončil zookoutek. Protože už na to nestačil. Národní výbor k tomu nikoho nemohl sehnat, protože každý věděl, že to obnáší čas a práci," zmínila Jana Miláčková. Nicméně v příjmech města z roku 1974 figuruje částka přesahující 46 tisíc korun z prodeje zvířat z rušeného zookoutku, proto je pravděpodobné, že zařízení skončilo právě tehdy.

Všichni pamětníci se však shodují, že Jaroslava Černušku zrušení zookoutku velmi zasáhlo. "To, že zookoutek zavřeli, mu vzalo kus života. Když tam pracoval, pořád ho něco drželo při životě," vypravuje Marie Suková. "Byla velice velká škoda, že zookoutek nepokračoval dál. Byla to taková malá zoologická zahrada. Ale bohužel neměli nikoho, kdo by se pro to obětoval tak, jako se obětoval Jarda. Dost ho to ranilo, když viděl, jak to, co vybudoval, se rozprodávalo," navázala Marie Suková. "Kdyby nebyl nemocný, tak by to dělal dál. Ale těžko se s tím loučil, chtěl, aby v tom někdo pokračoval, protože to bylo opravdu hezké a chodila tam spousta lidí," potvrdila Jana Miláčková.

Úvahy o obnově

Hezké vzpomínky na zookoutek přivedly po jeho zániku několik lidí na myšlenku jeho obnovy. Aď už na původním místě u parku pod Vlašským dvorem nebo na jiném.

Potřebu podobného zařízení pro Kutnou Horu potvrdil i Václav Vančura. "Dnes by se takové zookoutky měly zakládat v každém městě. Vždyď děti za chvíli nebudou vědět, jak vypadají zvířata našich lesů," poznamenal veterinář a pokračoval: "Tak před deseti patnácti lety jsem uvažoval, že bych založil malou zoo ve Sklenářovém dolíku na ploše asi dvou hektarů. Měl jsem propočítané, kolik by se tam uživilo dančího a další zvěře. Mělo to být takové odpočinkověrelaxační místo, kde by si odpočinuli jak děti, tak důchodci. Ale nemělo by jít o nějaké exoty, které mají ve všech zoologických zahradách, ale zvířata, která tady vždycky žila. Mohl by tam být i divoký králík, bažant, holub doupňák, holub hřivnáč, kuna… Dnes je všude ohromné množství kun, a přitom děti nevědí, jak kuna vypadá. Bylo by to velmi poučné, nebylo by marné, aby takový vzorový zookoutek byl."

Obnova zookoutku na jeho původním místě byla také hlavní náplní zakládaného občanského sdružení Údolí Vrchlice, v jehož čele stál profesor Richard Jung. To zahájilo v roce 1999 snahu o registraci na ministerstvu vnitra i jednání s tehdejší radnicí o obnově zookoutku. Na základě této iniciativy byl v té době prostor zookoutku vyčištěn. Pracovníci Technických služeb vysekali vysoký plevel a křoviny, odstranili staré polorozpadlé voliéry. Prostor prohlédl znalec dřevin a označil stromy, které by na pozemku měly zůstat, i ty, které čekalo skácení.

Současně radnice zadala českobudějovické společnosti Lesinfo vypracování studie obnovy celého parku pod Vlašským dvorem. Součástí velkorysého řešení byla také obnova prostorů bývalého zookoutku. Projekt tam počítal dokonce s umělým vodopádem, tekoucí vodou a dalšími prvky. Nicméně nedostatek peněz a vlekoucí se diskuze o tom, jaké má být vlastně využití parku pod Vlašským dvorem, oddálily nejenom zahájení rekonstrukce celého parku, ale i bývalého zookoutku. Za pět let vyčištěný prostor opět zarostl a zpustl. To, zda se tam v budoucnu vrátí návštěvníci a některá drobná zvířata, bude záležet především na radnici a její finanční situaci.

Autor seriálu o zookoutku: Dalibor Dostál

Autor: Jitka Koděrová

Chtěli byste, aby byl zookoutek u Vlašského parku v Kutné Hoře obnoven?

ano, je to zajímavý nápad

100 %

ano, rádi jsme tam chodili

0 %

ne

0 %

Hlasovalo: 9

Anketa byla ukončena

Místo události:
2.6.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nový zvon určený pro kostel svatého Jakuba v Kutné Hoře odlili v nizozemském Astenu ve středu 10. května.
43

Sbírka končí, zvon se rozezní v říjnu

Ilustrační foto

KRIMI MIX: Vloupal se do restaurace

KRÁTCE: Do zahrad si přijdou zacvičit jógu i úplní začátečníci

Kutnohorsko - Přečtěte si přehled kulturních událostí v regionu!

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

Zruč přišla o osm hráčů. Musela zrušit B-tým

Zruč nad Sázavou – Jiskra Zruč nad Sázavou odhlásila svůj B-tým ze IV. třídy, skupiny B. Co bylo hlavním důvodem?

Vysněné dětské postele

Dětský pokoj potřebuje pořádnou postel. Ale obyčejné postele jsou plné nesplněných dětských snů. Zkuste splnit nějaké ty sny i vysněnou postelí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení