VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kněz ze Semtěše válku přežil, i když pomohl parašutistům

Semtěš - Jedním ze zajímavých příběhů druhé světové války, který dopadl dobře, je příběh faráře ze Semtěše Františka Dobiáše, člověka který vydal křestní listy třem českým parašutistům. Dobiáš sepsal celý příběh v několika textech, kde popisoval německé praktiky i samotnou akci, kvůli které se do rukou gestapa dostal.

13.6.2015
SDÍLEJ:

František Dobiáš (vpravo) s kurátorem VášouFoto: archiv obce Semtěš

František Dobiáš se narodil v roce 1901 ve Velimi. Studoval gymnázium v Kolíně a teologii v Praze, v Basileji a v Paříži. Jeho válečný příběh začíná jedné prosincové noci roku 1941, kdy se snesli z anglického letounu českoslovenští parašutisté. Těmi byli Alfred Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček. Potřebovali první pomoc, kterou bylo získat křestní listy k nabytí nezbytných legitimací a tehdy potřebných potravinových lístků. Ve svých vzpomínkách to popisoval František Dobiáš barvitě. „Na Nový rok 1942 se objevil Bartoš v mé farní kanceláři se žádostí o vydání křestních listů pro sebe i oba kamarády. Já zpočátku odpíral tuto nebezpečnou službu," napsal.

Křestní listy

Následovala ale porada a po Bartošově ujištění, že při jejich zadržení policejními orgány je nikdo nedostane živé, nakonec Dobiáš svolil a odhodlal se vydat mu požadované listiny. „Vzal jsem je z oddacího archivu. Zněly na jména: Josef Motyčka, Josef Stříška a Miroslav Štolc. Bartoš a Valčík ve své další činnosti vskutku pod jménem Motyčka a Štolc vystupovali. Když Bartoš odcházel, požádal jsem ho, aby, jakmile si potřebné listiny opatří, mi křestní listy zase vrátil, a ujednal s ním, že to bude do tří týdnů," popisoval Dobiáš ve svém článku.

Všichni tři poté odešli do Pardubic. Dobiáš začal tušit nebezpečí v době, kdy byla na Valčíka vypsaná odměna za dopadení. Následoval atentát na protektora, stanné právo, vypálení Lidic a Ležáků a mračna se začala stahovat i nad Semtěší.

Osudným se možná pro Dobiáše stalo to, že po boji v kryptě kostela v Resslově ulici v Praze měl Valčík křestní list v kapse. „Při pronásledování gestapem v Pardubicích na útěku v Hronovické ulici se zastřelil i Alfréd Bartoš, jehož křestní list na jméno Josef Motyčka, mnou vydaný, padl do rukou gestapa. V oddavkovém archivu jsem stačil ještě pro všechny případy něco upravit," popisoval Dobiáš.

Františka Dobiáše zatklo gestapo 29. června 1942 kolem jedenácté hodiny přímo na faře. Letmo se rozloučil s rodinou a přes Chrudim jel do Pardubic. Tam ho čekalo vyslýchání. „Vše šlo velmi rychle, bylo totiž stále v platnosti stanné právo. Vynesl se rozsudek smrti a večer poprava vykonána u tak zvaného zámečku. Byly mi předloženy křestní listy mnou vydané, a teď povídej! Přitom mi hrozili karabáčem a nevím, co ještě. Přiznal jsem, že jsem listy vydal, domnívaje se, že to vydávám lidem, kteří utekli ze Sudet," psal ve svých pamětích Dobiáš.

Chybět při výslechu nemohl ani výprask. Výpověď ale nezměnil a kupodivu byl podle svého vyprávění klidný. Když gestapáci viděli, že si stojí za svým, ohlásili, že večer bude zastřelen. Postupně ze své cely slyšel, jak vyvolávali jména. Čekal a přemýšlel o tom, že by to měl už co nejdříve za sebou. Ten večer ale gestapo nepřišlo.

Příští den zajelo gestapo do Semtěše podívat se na zmíněné dokumenty a další dny si ověřovali křestní listy u rodin, na jejichž jména je vydal. Tím uteklo pět dní, kdy bylo zmírněno stanné právo a doba se zmírnila. „Řekli mi, že v něčem pravdu mám, ale ne ve všem. A poněvadž jsem trval tvrdošíjně na původní výpovědi, tedy asi čtvrtý den po uvěznění jsem byl zaveden do studeného sklepa s betonovou podlahou, musel jsem se do naha svléknout a za pravou ruku a nohu mě přikovali u plesnivé zdi k jakési rezavé rouře, načež vrchní dozorce lámanou češtinou doslova řekl: „A tady tak dlouho, dokud si pomeneš anebo cípneš."," popsal německé praktiky Dobiáš.

Právě Dobiášova zarputilost stát si za jednou výpovědí dováděla německé gestapáky k nepříčetnosti. Nakonec skončil v jedné cele, kterou obýval s dalšími deseti vězni. Ve vzpomínkách popisuje, že cela měla jedno okno, opatřené mřížemi. 14. října 1942 byl poslán transportem do Terezína. Bolestné pro něj bylo i to, že projížděl svou rodnou Velimí.

Terezínský tábor měl vedoucího jménem Jöckel. „Chlap jako hora, k tomu šilhoun, nejčastěji v rozkročených botách a klacek vždy při ruce. Viděl jsem od něho dávat vězňům rány, které by žádné dobytče nepřežilo," vzpomínal.

Vzpomínek na Terezínskou pevnost měl František Dobiáš spoustu. Od těch, které se týkaly těžkých úderů, jež člověk skoro nepřežil, až po ty, kdy se těšil, až dostane něco k jídlu. Nejhorší vzpomínky ale byly vždy, když přišlo na selekci vězňů. Často se divil, že jeho jméno mezi transporty nebylo. Nakonec ale na řadu přišel. Skončil v táboru Buchenwald. „Poprvé jsem slyšel toto jméno a do té chvíle jsem neměl ani ponětí, co znamenaly německé koncentrační tábory. Myslil jsem docela prostě, že zde každý vězeň dostane nějakou práci a jinak už si ho tu nikdo nevšimne. Ale hned první den jsem z dětské představy vystřízlivěl. Zavedli nás do sprchárny, kde nás dohola ostříhali a uprostřed hlavy vyholili pěšinku," popisoval první den Dobiáš.

Zlomené žebro

Třetí den byl přidělen do pracovní skupiny. Ta měla na práci mnohdy i nechutné úkoly. Kolem 15. listopadu museli všichni nosit v neckách výkaly, které tak z celého koncentráku vyúsťovaly, a to často v poklusu. „K večeru jsme musili chopit těžký balvan a zanést jej kamsi několik desítek metrů. A když kápo zpozoroval, že jsem si těžký balvan vyměnil za lehčí, přetáhl mě vší silou přes záda, až povolilo jedno žebro. Jen s vypětím jsem toho večera došel do tábora," psal Dobiáš.

Pomoc chtěl hledat na ošetřovně. Zkušení kamarádi ho ale varovali. „Nechoď, dostaneš benzínovou injekci a budeš hotov," říkali. Nejen v tu chvíli semtěšský kněz nevěřil, že přežije. Často si zpíval písně a přeříkával žalmy. Po šesti měsících byl přidělen do politického bloku. Ten byl lehce mírnější a dělal tam krejčovinu. Po dalších třech týdnech byl ale přečten na transport, a to do koncetračního tábora v Dachau. „Patrně mi k tomu pomohla manželka, která žádala gestapo v Pardubicích o mé propuštění, načež jí řekli, že nemohu být propuštěn, ale dostanu se do výhodnějšího tábora," myslel si tehdy.

Začátkem června 1943 byl tedy převezen do Dachau. Atmosféra ale byla pořád stejná. Továrna na mrtvé a všude vězni. Byli zde ale soustřeďováni faráři. Bylo jich až čtyři tisíce, z toho kolem sedmdesáti z Čech. Dobiáš pracoval na plantážích, kde se pěstoval čaj a koření. Postupně se ale dostal k zelenině. „Nesměl jsem si sice vzít kupříkladu ani jediný kedluben nebo karfiol a jiné, ale lupení z toho se mohlo jíst. Hlad byl veliký. Já pracoval na dvou korcích pažitky, a té jsme se též mohli dosyta najíst," napsal ve svých pamětích.

Konec války se blížil neúprosně a bylo to cítit také v táboře. Poměry se horšily den ze dne. Tábor byl přeplněn a lidé hlady umírali po stovkách. Nakonec tábor napadl i tyfus. Poslední měsíce války byly cítit hlavně z toho důvodu, že se vraždilo ve velkém. To věděl i Dobiáš. O Vánocích 1944 ale bylo jasné, že válka skončí co nevidět a na frontách Němci už nemají šanci.

Osudným dnem byla neděle 29. dubna 1945. „V táboře nebylo vidět živé duše, vše bylo zalezlé v barácích, jež se třásly, a okna drnčela od ran z děl a od výbuchů pum vrhaných z letadel. Všechna čest Američanům, tolik okolních budov zbombardovali, ale tábor ušetřili. V poledne toho dne se roznesla zpráva, že na hlavní strážné věži vlaje bílý prapor znamení, že vedení tábora se vzdává Američanům," vzpomínal Dobiáš na den osvobození.

Do Čech se Dobiáš dostal až po třech týdnech. Cestou domů se stavil i v rodné Velimi pozdravit matku a sestru. Druhý den už cestoval do Semtěše. „Dne 10. června mě pak uvítal celý semtěšský sbor v přeplněném kostele za přítomnosti bratra seniora Gustava Adolfa Molnára z Trnávky. Kázal Josef Závodský z Přelouče. Ostatní faráři se připojili k hřejivým pozdravům a já pak zakončil děkovným proslovem za mnohou Boží pomoc a ochranu," popsal svůj návrat Dobiáš.

František Dobiáš se po návratu do Semtěše připojil ke sboru hasičů a v něm byl do svých 65 let. Poté odešel na odpočinek do Poděbrad, kde i zemřel. Pochován je ve své rodné Velimi společně se svým bratrem a rodiči.

Autor: Michaela Poláková

13.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

První kolo Poháru Okresního fotbalového svazu Kutná Hora: Červené Janovice - Uhlířské Janovice 4:2 (3:0).
23

Loňský finalista poháru vypadl s Červenými Janovicemi

Tuto parní lokomotivu nazývají Ušatá nebo také Bulík.
10

OBRAZEM: Parní lokomotiva Ušatá projela Posázavím

Rock of Sadská přilákal davy fanoušků

Sadská /OBRAZEM/ – Rock of Sadská přinesl mnohahodinovou rockovou smršť s hlavní hvězdou newyorským Pro-Pain a další spoustou domácích i zahraničních kapel.

Uhlíři sahali po vyrovnání, ale marně

Mnichovo Hradiště – Druhé kolo I. A třídy, skupiny B odehráli fotbalisté Uhlířských Janovic v neděli na hřišti Mnichova Hradiště. Hosté ani ve druhém klání letošní sezony nebodovali.

POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ: Smuteční obřady na Kutnohorsku

Kutnohorsko - Zarmoucení pozůstalí se v týdnu od 21. do 27. srpna naposledy rozloučí se svými blízkými.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení