Jak se aktuálně máte?

Tak 13. září jsem oslavil šedesátiny.

Na šedesát opravdu nevypadáte. Jak se jako čerstvý šedesátník cítíte?

Cítím se jako padesátník, v pohodě. Musím zaklepat do všeho tvrdého, do dřeva i do zubů. Kéž by to takhle bylo i dál.

Pracovně a hudebně se daří také dobře?

Kromě všech možných dalších aktivit jezdíme nahrávat s TV Šlágr, ačkoliv je možná trochu paradoxní, že v současné době jezdíme nahrávat více na Slovensko. I když teď 17. října jedeme natáčet do Zlína.

Vím, že mezi určitou skupinou lidí je tato televize velmi populární.

Samozřejmě, i když u nás se tak nějak traduje, že je to záležitostí spíše starší generace, ale na Slovensku to vůbec není pravda. Tam třeba na akci, která je z části koncertní a z části taneční, chodí běžně i mladí lidé. Naše písničky na Slovensku fungují o tři sta procent líp, než tady.

Čím si to vysvětlujete?

Já nevím, chodí na nás ta generace od pět a čtyřiceti, padesáti let výše. Řada z nich byla v Čechách za blahé totality na vojně a oni to pamatují a ty české lidové písničky mají hrozně rádi a když tam přijedeme s Pepíno bandem tak my z těch třeba dvanácti účinkujících máme největší potlesk.

Pro ty, kteří vás náhodou neznají. Kdo je vlastně Pepíno Band?

V současné době jsem Pepíno band já, Jaroslav Pospíšil, který už není zhruba tři roky Kutnohorák, ale Čáslavák, a Pavel Kruliš, který je Nymburák, ale dvacet let už bydlí v Bylanech u Kutné Hory.

Pepíno band v tomto složení funguje jak dlouho?

Kapela byla založená před více než šesti lety, kdy bylo hlavním záměrem podpořit cestovní ruch v Kutné Hoře. Město nás tehdy finančně podpořilo, hráli jsme někdy od května do září každý čtvrtek na náměstí před Mědínkem, Japonci tancovali. Bylo to moc fajn. Nicméně v té době jsme hráli v jiném složení, ze kterého jsem později zůstal jen já, Jarda Šourek a Standa Jelínek. Standa pak skončil a zůstal jsem jen já s Jardou Šourkem. Jenže my spolu prostě nemůžeme zpívat.

Jak je to možné?

Není to tím, že bychom se neměli rádi, ale naše hlasy nejdou dohromady. Je to dáno barvou hlasu i jeho polohou. Takže hudebně jsme se rozešli a Pepíno band funguje v současném složení. Přátelé jsme ovšem stále.

Nyní je v Pepíno bandu i Jaroslav Pospíšil. Jak jste se seznámil s ním?

Známe se snad pět a třicet let. V roce 1990, rok po revoluci, jsme tady vylítli jako dvě první vlaštovky „computeráři".

Co to znamená?

Dneska je to běžná záležitost, málokdo hraje živě. Prostě pustí se nějaký základ, já tomu říkám ten computer, a k tomu pak hrají a zpívají živí muzikanti. Ale tehdy to bylo úplně něco nového, v Kutné Hoře jsme byli první a řada lidí si tloukla na čelo ve smyslu, Matura s Pospíšilem chtějí hrát ve dvou a prý to bude znít jako kapela. Ale v roce 1990 to bylo složitější, protože jste museli mít nějaký sekvencer, na kterém se dala muzika vyrobit. Kamarád se tehdy vrátil z Ameriky z lodi a celé to přivezl a naučil mě s tím zacházet, něco jsem pak zakoupil, něco jsem měl.

Takže to byl tehdy hit. Na jaký nástroj hrajete vy?

To byl taky takový oříšek, protože já jsem ve čtrnácti letech skončil v hudební škole, kde jsem sedm let hrál na akordeon. Naši mi tehdy dali na výběr, učitel říkal na konzervatoř, ale já jsem chtěl být automechanik. Takže jsem se jím vyučil. Jenže v šestnácti letech už jsem zase chtěl být muzikant.

Co vás k tomu přivedlo?

Kamarádi na internátu v Čelákovicích, občas přinesli kytaru a mně se zastesklo po muzice. Nastoupil jsem tehdy do kapely, do které mě zatáhl jeden pán z Uhlířských Janovic, a neuměl jsem vůbec nic. Z první zkoušky jsem přišel úplně vyklepaný. Pak se to začalo zlepšovat a asi po třech měsících mi řekli, že ten pán, co s nimi hraje na elektrický klavír už hrát nechce, tak ať si ho vezmu domů a naučím se na to hrát.

Takže vy kromě akordeonu hrajete i na klavír?

Jenomže levá ruka to je něco jiného, než knoflíčky na akordeon, takže jsem neuměl zase nic. Takže jsem chodil na hodiny k jednomu pánovi do Uhlířských Janovic. Protože já vlastně pocházím odtud.

Přímo tady z domu v Rašovicích, kde nyní se svou manželkou Yvettou žijete?

Ano, narodil jsem se v Kutné Hoře, ale celé dětství a mládí až do dvaceti let jsem žil tady. Pak jsem odešel do Kutné Hory, kde jsem stavěl dům. Pak jsem se po čtyři a dvaceti letech rozvedl a vrátil se sem do Rašovic.

Zpět ale k vašemu hraní. Hrajete tedy na akordeon i na klávesy.

Ano, v těch šestnácti letech jsem chodil k tomu profesorovi na hodiny klavíru, ale v šestnácti letech už s vámi nikdo mnoho neudělá. Hraji sice všemi deseti, ale klavírista jako takový nejsem. Spíše akordeonista. Správně je totiž akordeon, ne harmonika.

Pro vás možná obligátní otázka, ale jaký je tedy rozdíl mezi akordeonem a harmonikou?

Rozdíl je veliký. Harmonika je buď to, na co se fouká, tedy foukací harmonika, nebo potom diatonický nástroj a to je heligonka. Heligonka funguje tak, že zmáčknete knoflík a když ji roztáhnete, tak má nějaký tón, ale když ji zatáhnete zpátky, tak už je to jiný tón. Stalo se mi, že jsem přijel někam hrát a tam bylo na plakátu napsáno na heligonku vám bude hrát Josef Pepíno Matura a já na to neumím ani ovčáky čtveráky.

Sám říkáte, že jste akordeonista, ale třicet let, když jste hrál klávesy, jste na něj nehrál. Jak se vám pak k hraní na akordeon vracelo?

Těžko. Byl to znovu takový oříšek. Před dvanácti lety jsem dostal nabídku hrát každý den v Liberci, ale podmínka byla akordeon. Takže jsem ozvučil starý akustický akordeon a šel jsem do toho. Začal jsem na něj znovu hrát a postupně se to nabalovalo a nabalovalo a teď je to vlastně obráceně. Je to zhruba osm let zpátky, co jsem si pořídil digitální Roland akordeon, tak zvaný V-akordeon.

Čím se liší od toho původního?

Hlavní rozdíl je v tom, že nehraje pouze zvuky toho akordeonu, ale umí ještě spoustu dalších. Jsou to tak zvané samply. Například když bouchnete do stolu, tak ta rána se digitálně sejme a tak zvaně se zasmyčkuje. Já při vystoupení ty samply používám, ale ta barva toho daného nástroje je opravdu věrná. Zavřete oči a řeknete třeba, tam je určitě saxofonista. Já mám ve svém v-akordeonu zabudovány ještě zvuky dalších deseti akordeonů, protože každý akordeon, který se vyrobí například ve Francii nebo ve Španělsku má svůj speciální zvuk. No a pak je tam dalších deset jiných nástrojů, saxofon, klarinet, foukací harmonika a další.

Co je vám osobně tedy bližší, akordeon nebo klávesy?

Čím jsem starší, tím víc tíhnu k akoredeonu, což je dáno jednak tím, že na něj hodně hraju, i když na klávesy pořád také a dost. Ale také tím, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, je to tam prostě dané. Jsem prostě víc akordeonista, než pianista.

Hrajete s Pepíno bandem, ale vystupujete i sám. Podle čeho si třeba vybíráte akce? Kdyby třeba někdo chtěl, ať mu zahrajete na oslavě narozenin, půjde to?

Určitě, není problém. Zájemce si dokonce může vybrat z více variací. Buď Pepíno a akordeon, to jsem sám, Pepíno band, to je ta naše trojka, o které jsme mluvili, a nebo ještě existuje Matura band.

Jste opravdu všestranný. Matura band je jaký projekt?

Vznikl zhruba před třemi lety na požádání kutnohorských skautů. Volali mi, to bylo někdy v listopadu, pane Matura, my bychom potřebovali zahrát v lednu na plese. Řekl jsem, že už ale nemám kapelu. Myslím teď klasickou bigbítovou. Tak ať prý dám něco dohromady.

Takže Matura band byla taková narychlo vzniknuvší kapela?

Nejdřív jsem se bránil, že je to sice pěkná myšlenka založit kapelu, ale dělat to jen kvůli jednomu plesu. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě, protože oni chtěli živou kapelu. Což na plesech není úplně všude, i když ty kapely říkají, že hrají živě, ale často to tak není, když nemají ani bubeníka.

A Matura band je tedy kdo?

Já, Mirek Řepa, Jára Pospíšil, který se mnou hraje kytaru a zpívá v Pepíno bandu a potom třicetiletá vystudovaná bubenice Martina Balcarová. Má přezdívku „Kajda".

Jaký žánr hraje Matura band?

Hrajeme český bigbít. Když hrajeme zahraniční písničky, tak jedině v češtině, nezpíváme anglicky. Naše první zkouška probíhala tak, že jsme se sešli všichni čtyři u Mirka v hudebce, vyndali jsme notový materiál a texty, jen jsme říkali tu si dáš ty, tu ty, Martina si jen psala poznámky, co je to za skladbu a jeli jsme rovnou do Lorce.

Takhle už Matura band zůstal?

Ano, i když já už jsem nestál o to, abych ve čtyři hodiny odpoledně odjel hrát a vracel se druhý den v pět ráno. Už jsem nechtěl takové ty celonoční akce, ale dneska si to s chutí jdu zahrát. Celkem z prostých důvodů, protože za tři měsíce odehrajeme jen čtyři nebo pět vystoupení.

Matura band hraje bigbít, jaký žánr hraje Pepíno band?

Na základě toho nástrojového obsazení, kdy já v rámci akordeonu hraji basovou kytaru, zníme jako čtyři, ačkoliv jsme tři. Když se na nás podíváte, tři zpívají, jeden hraje na akordeon, druhý na kytaru a třetí na housle, tak to, co vidíte, musíte i slyšet. Není tam nic víc, nic méně. Takže kdo je muzikant, ten kvituje, že nepoužíváme žádné computery. Žánrově je to taková klasická česká lidovka, staročeské a staropražské písničky.Ale nebojíme se ani swingu nebo starých světových evergreenů. Ale pořád to zní tak, jak to vidíte, plus je tam tedy navíc ta basa jakoby čtvrtý člověk, ale ta tam pouze zní.

Vydali jste nějaké CD?

Nejdřív jsem vydal CD sám pod TV Šlágr s názvem Čarovná noc. Tam jsem speciálně nechtěl žádné lidovky. Hlavně proto, že harmonikářů, kteří hrají lidovky je milion a půl. Takže já jsem třeba nahrál něco trošku do rumby, italskou směs.

Co je při hře na akordeon nejtěžší?

Hráčům na akordeon obvykle dělá problém levá ruka. Protože do polky a valčíku hrajete takové to umcaca, což je prsteníček a jeden další prst k tomu. Ale když máte zahrát rozloženou basu tádadáda, tedy například rokenrolovu nebo swingovou, tak už musíte používat při hraní všechny čtyři prsty. Ale spousta akordeonistů používá právě jen ty dva. A s tím se basová figura rokenrolu nebo swingu nedá stíhat. A konkrétně tohle se po těch třiceti letech naučit bylo pro mě dost těžké. Ale dokázal jsem se naučit používat i malíček, na ten jsem taky nikdy neuměl.

Musíte pravidelně trénovat?

Flákám to. Včera jsem hrál v Praze a alespoň ty tři dny před vystoupením to musím, když mezi tím nehraji. Ale stejně je potřeba každý den, alespoň ty dvě hodiny by to chtělo. Já už si udržuji takový svůj standart. Já když se rozhodnu, že se něco naučím, tak už mě to hrozně dlouho trvá (smích). Já dneska nepoužívám žádné noty a žádné texty.

Chcete říct, že všechno hrajete z paměti?

Tak v mém věku je k tomu zapotřebí brýlí, lampičky a podobných vymožeností, takže se to všechno raději učím nazpaměť.

Kolik jich tak zpaměti zahrajete?

Nevím přesně, ale kolem sto padesáti jich bude.Šest hodin v kuse vydržím hrát bez opakování. Osvědčilo se mi to, že když se to jednou naučím dobře nazpaměť a tu skladbu používám, tak ji tam mám. I když pokud danou skladbu nehraji, tak také zapomínám.

Máte pořád hodně práce?

Je to jak kdy, ale teď jsem měl třeba víkend volný, za což jsem byl vděčný. Pořád, už pátým rokem, hraji předváděcí akce pro jeden pivovar. Pro něj jsem někdy hrál i šedesát akcí za rok. Hrát jezdím střední, severní a severozápadní Čechy.

A co Kutná Hora?

Jak to tak bývá, co je doma, tam je to nejméně. Tam jsem hrál dokud ještě měla manželka kavárnu U Tří Pávů.