Prvním místem, které naše redakce navštívila, byla obec Bernardov. Z této obce pochází Růžena Šmídová, která nyní žije ve Zbyslavi a její synovec Jiří Liška, který v Bernardově žije odnes.

Válka měla svou velkou předehru v Mnichovské dohodě. Ta se všedního života v Bernardově vlastně nedotkla. Růžena Šmídová si ale i dnes vybavuje některé hlasy. „Slýchali jsme od sousedů, že si někdo trochu stěžoval, že to je vůči těm jiným nespravedlivé a podobně. Ale tím, že se nás to netýkalo, jsme byli v klidu," řekla pamětnice.

Když se válka rozhořela naplno, klid v Bernardově skončil. Vojsko odvedlo z vesnice několik sousedů pryč. „Šlo o mladé kluky, kteří sice bojovat nechtěli, ale museli," podotkla Šmídová s tím, že celkově byl začátek války asi nejhorším obdobím v Bernardově. „Ze začátku bylo slyšet výbuchy bomb, postupně se to ale uklidňovalo. Potom už jsme pořádně ani nevěděli, že nějaká válka je. Jen na konci se tady stalo pár věcí," popsala Šmídová.

Nálet na školu

Dobu války si pamatuje velmi dobře také pan Liška. Ten chodil při válce do školy v Týnci nad Labem. Tam zažil jednu z nejhorších vzpomínek za celou válku. Tou byl nálet. „Jednou jsem takhle ve škole koukal z okna a najednou vidím na nebi tečky a čáry. V tu chvíli přišel ředitel školy a chtěl nás nahnat všechny do sklepa. Já jsem ale nešel a chtěl jsem se dívat a byl jsem strašně zvědavý.Stejně jsem ale ve sklepě skončil. Nebyl to vůbec pěkný zážitek a byl jsem z toho hodně dlouho špatný," přiznal.

Válka byla cítit i přímo v Bernardově. Několik rodin bylo dokonce zapojených do odboje. Podle Lišky nejvíce pomáhala rodina Zichova. „Dům stál o samotě, vždy když někdo potřeboval pomoci, oni pomohli. Když tady vojáci udělali zátah na partyzány, všichni se schovali tam nebo utekli do lesů. Četníci ze Záboří totiž byli také v odboji a vždy dávali dopředu vědět, že se něco chystá," uvedl Liška.

Strach byl všude

I proto se není čemu divit, že měli obyvatelé Bernardova strach „vytáhnout paty z domu". Život při válce, jak vypráví Růžena Šmídová, byl náročný hlavně psychicky. Lidé měli strach, aby měli něco k jídlu a aby měli na vlastní živobytí. Báli se mluvit o čemkoli, co se nějak války týkalo. Vlastních starostí bylo dost.

Jak již bylo řečeno, německá armáda u Bernardova hlavně hledala partyzány. Liška zavzpomínal na jednoho, který sledoval vlaky na trati Kolín Pardubice, odkud dával vědět, co všechno vlaky vozí a jak to vypadá. Nakonec tento partyzán zůstal v Bernardově, kde si našel i ženu.

Napěti mezi lidmi

Mezi starousedlíky a německou armádou tak po právu vládlo napětí. Muži v uniformách se často snažili zjišťovat informace o možných odbojářích a chodili si pro ně přímo do rodin. „Několikrát se stalo, že přišli a zaťukali na vrata. Chodila jsem jim otevřít já a vždycky jsem říkala, že rodiče nejsou doma, ať přijdou jindy. Byla to asi jediná obrana, kterou jsme měli," zdůraznila Šmídová. Celkově ale vojáci nedělali v obci problémy. „Bordel nedělali. Byli i docela slušní a většinou si nás nevšímali a vycházeli jsme s nimi dobře," řekla pamětnice Šmídová. „Když například přišli, abychom jim dali něco k jídlu, tak o to i poprosili. Do vesnice ale moc nechodili a spíše si hlídali město," poznamenala Šmídová. Doba osvobození byla veselá a ulevující. K Bernardovu se ale dostalo osvobození až později. Přes Jihlavu a Čáslav se ruská vojska dostávala těžko. Proto se Němci chtěli co nejvíce odlehčit. „Německá armáda začala ustupovat a při útěku odhazovala nepotřebné věci. Mnohokrát jsem viděl, že stáli Němci na skále a vyhazovali například psací stroje. Vyhodili i zbraně," vyprávěl Liška a dodal ještě další zajímavou vzpomínku. „Jednou jsme jeli s jedním kamarádem na krmení s ručním vozíkem. Místo jídla jsme přivezli asi patnáct zbraní," vzpomíná dnes Jiří Liška.

Dobrý střelec

Ústup německých vojsk doprovázela i jedna krvavá epizoda. Němečtí vojáci se často nechávali odzbrojovat. „V Bernardově se dali dohromady hasiči. Můj otec jim ušil mundúry a kluci v tom vypadali jako vojáci Rudé armády," začíná vyprávění pamětník. „Bernardovem často projížděly kolony. Jednu odchytili i naši hasiči a Němci si mysleli, že je to ruské vojsko a tak se vzdávali. Všechny zabavené zbraně se poté dávaly do místní hospody," řekl Liška. Na konci války se pak zbraně hodily. „Do Bernardova jednou přijeli tři příslušníci SS. Naši lidé je ale viděli a zatknuli je. Jednomu se povedlo utéct ještě předtím. Všechno dopadlo tak, že je pan Zvoníček z Bernardova s kapitánem z ruské armády chtěl odvést. Oni věděli, co je čeká, tak se pokusili utéct. Jenže Zvoníček byl tak dobrý střelec, že když běželi, tak je trefil," uvedl Jiří Liška.

Rudá armáda při osvobozování sice Bernardovem prošla. Cítit přítomnost vojska ale podle obou pamětníků moc nebylo. Lidé byli spíše rádi, že to mají za sebou. Podobně jako všichni ostatní ve zbytku republiky. Navíc Bernardov není a nebyl rozlohou nijak velký, takže armáda vesničku nechala skoro na pokoji. Na ruskou armádu zavzpomínal Liška vtipným příběhem svého známeho, rovněž občana Bernardova, Jaroslava Žilky. „Potkal u Čáslavi ruskou armádu. Ta nevěděla kudy do Prahy. Jel s nimi a vedl je přes Kolín a Český Brod až do cíle," vyprávěl Liška s tím, že nakonec i taková doba jako válka přinesla nějakou tu vtipnou historku.