Příhodu jsem zažil 21. srpna 1989 v Praze na Václavském náměstí, kde se shromáždili svobodně smýšlející lidé, aby si připomněli výročí invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa. Pořádkové jednotky proti manifestaci násilně zakročily a rozehnaly ji. Při zásahu se smutně proslavil Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, zneužity byly Lidové milice. Milicionáři se ale neosvědčili, tátové od rodin se totiž ukázali většinou jako nespolehliví, nebyli schopni zasáhnout v podstatě proti svým dětem. Na zásah byli připraveni vojáci, dokonce tankový pluk. Státní bezpečnost se činila a preventivně zatýkala lidi několik týdnů před akcí. Praha byla téměř hermeticky uzavřena. Zátah proběhl přes celé Václavské náměstí, příslušníci VB uzavřeli všechny ulice a pasáže, byli dokonce vytahováni lidé z obchodů a zatýkáni, bylo mezi nimi i hodně cizinců, kteří ani nevěděli, o co se jedná.

Ale o tom není moje příhoda, toto vše je zdokumentováno podrobně na internetu, včetně fotografií a videozáznamů. Před zásahem lidé, ať už demonstranti nebo náhodní kolemjdoucí, přistupovali ke kordonu policistů a domlouvali jim. Ti nehnuli ani „brvou", jsou na to přece cvičeni. Ale najednou jedna dívka říká, asi tak stejně starému příslušníkovi Pohotovostního pluku za štítem, svírajícího „hrdinsky" obušek: „Co by tomu řekla tvoje maminka?" A další dívka se zeptala: „A babička?" „Těžkooděnec" neřekl ani slovo, nepohnul ani svalem, mimika zůstala kamenná, je přece dobře vycvičen. Ale teď to přišlo. Po tvářích se tomu mladému hochovi kutálely slzy jako hrachy. Není to totiž žádný hrdina, ale syn a vnuk, plný emocí a zneužitý proti vlastním lidem. Snad alespoň on, až zazní rozkaz, nebude mlátit ženy a děti, „zataženo" bude totiž celé Václavské náměstí.

Tuto drobnou příhodu jsem vnímal jako obrovský symbol, důkaz toho, že nejsme My a Oni, ale že jsme všichni na jedné lodi. Tato příhoda mi dala velkou naději, naději, že režim, který nám hodně dává, ale také hodně bere, stojí na hliněných nohou. A že moje vize byla pravdivá, se ukázalo za necelé tři měsíce. A přestože ne všechno co přijde, bude v pořádku, všichni si oddychnou a možná, že nejvíce ten mládenec s obuškem, štítem a pistolí, který tolik ronil krokodýlí slzy při vzpomínce na maminku a babičku.

Autor: Vladimír Havlíček