Vyučený hodinář, řidič sanitky a poté i rychlé záchranné služby byl fakticky prvním záchranářem na Kutnohorsku vůbec. Své bohaté zkušenosti předával desítkám pokračovatelů.

Jezdit se sanitkou jste začal v šedesátých letech, jaké to byly začátky?
V roce 1969 jsem nastoupil k sanitě. Tehdy to bylo tak, že člověk musel najezdit něco na dodávce, aby se poznalo, jestli umí jezdit nebo neumí, a teprve potom mohl nastoupit na sanitu. Po pěti letech jsem tedy nastoupil k sanitě. V roce 1978 v září jsem začal jezdit rychlovku. JZD Suchdol tehdy koupilo 1203ku . Předjížděli mě i na Pionýru. Člověk se snažil jezdit co nejrychleji, až ho bolela noha na plynu. Postupem času ale člověk zjistil, že to není v té rychlosti, v té jízdě, ale v něčem jiném. Musí se dělat dobře na místě a potom není potřeba tak kvaltovat.

Tehdy byla práce u záchranné služby asi hodně jiná než dnes.
Začátky byly asi takové…, no z dnešního pohledu děs. Auto koupilo JZD Suchdol a nikdo nevěděl co s tím, nikdo nevěděl, jak to spustit, nikomu se do toho nechtělo. Začalo se nakonec jezdit na denní služby od sedmi do sedmi do večera. Jezdil jsem jenom ve dne a s obvodními lékaři. Po čtyřech letech se to změnilo, přišel mladý anesteziolog a noví lékaři měli zájem, takže to už bylo o něčem jiném.

V jakém smyslu?
V začátcích se mi stávalo že, když jsem jezdil s obvodním lékařem, který nastoupil třeba jednou za měsíc, a bylo na mě, abych uměl všechny přístroje ovládat. Podávat kyslík, defibrilovat a tak dále. Podařilo se nám tehdy například oživit tehdejšího ředitele ČKD Koženého. Horší bylo, když jsme ho oživili, jak ho z toho bytu dostat ven. Ale takových případů byly tisíce.

U záchranky to sice nebývá jednoduché, ale přesto, napadá vás nějaká veselá, nebo alespoň ne vyloženě smutná příhoda?
Možná bych si vzpomněl i na veselou, ale víc se mě drží spíše takové zvláštní příhody. Mohl bych říct třeba o mém prvním porodu. Chodili jsme na školení, takže teoreticky jsem byl nabitý. Můj první porod jsem rodil v Ovčárech přímo v cukrovaru. Přijel jsem tam, bylo náledí, zima, mráz jako hrom. První porod, co si budeme povídat, nervy mi hrály. Na slámě ležela pacientka, přikrytá hadry, odkryl jsem je a říkám si to je nějaké divné, teď koukám, to není porod, ona má nějaký nádor, to je divný. A takové myšlenky se mi honily, jak jsem byl nervózní, hlavou, až potom jsem si uvědomil, že je to vlastně hlavička. Nakonec se porod povedl, byl jsem šťastný jako hrom. Jinak veselé je možná to, když jsme začali od roku 1978 jezdit, tak se až doteď pořád jedná o zákonu o záchranných službách, a to už je pěkných pár let.

Jaké myšlenky se vám honily hlavou, když jste vyrazil třeba k nehodě?
Většinou jedete a celou dobu se vám honí hlavou, co tam bude, jak to bude vypadat, jak to uděláte. Máte to v hlavě srovnané a nalajnované, ale vystoupíte z auta a najednou je všechno jinak. Většinou to ale klapne a lítáte jako automat.

Předával jste zkušenosti několika generacím záchranářů. Co jste se jim snažil dát?
Hodně jsem toho věděl o pacientech, zvláště těch, kteří volali opakovaně. Když nastoupil mladý lékař z interny, tak než jsme dojeli, řekl jsem mu o pacientovi všechno. Byla spousta lidí s opakovaným infarktem, astmatem a podobně. Spíš se jim člověk snažil pomoct tímto způsobem. Byli to lékaři, takže z lékařského hlediska jim dávat rady, to nešlo.

Takže praktické zkušenosti.
Ano. Třeba když jsme byli u bouračky a zasahoval mladý doktor z interny, tak ten postup neznal. Třeba když se stala bouračka a auto sjelo dolů po stráni, tak jsme řešili, jak ty lidi dostat nahoru. Takové věci si člověk dirigoval sám.

Vzpomínali na vás lékaři „učedníci“?
Je fakt, že to člověka potěšilo, když jsem třeba přijel do Londýnské do Prahy a přednosta chirurgie mi říkal: Nazdar Stando, pamatuješ, jak jsi mě učil? To, o čem jsem věděl, že by jim pomohlo, to jsem na ně vždycky vychrlil. Rádi na to vzpomínají.

Práce záchranáře je dost psychicky náročná, jak jste se naučil vypínat, relaxovat?
Tohle je výsledek celého psychického vypětí mého života (ukazuje na své břicho – pozn. red.). Já jsem jako řidič absolutně nemohl pít. Jsou řidiči, kteří jdou večer na pivo a nic nenadýchají. Když začínaly první trubičky, tak jsem si z legrace jednu vyzkoušel a ona zezelenala jako brčál. Pivo jsem pil před dvěma dny. Tím jsem přišel na to, že mám nějaké špatné odbourávání alkoholu, a tak jsem raději nepil. Psychiku jsem uklidňoval kouřením. Nakonec jsem toho nechal. Pořád jsem jenom kouřil. Bohužel stres se poté doháněl tím, že jsem večer přišel domů a co jsem viděl, to jsem vymet. Od té doby, co jsem doma, tak snad nabývám i vzduchem.