Jaká byla vaše cesta k tomuto neobvyklému koníčku?

K vojenské technice jsem se dostal ještě na vojně, když jsem sloužil v Týně nad Vltavou. Tam už jsme to ve volném čase začali trochu projíždět. Když jsem přišel do civilu, tak jsem si pořídil první auto. Pak další. V devadesátých letech pak začaly vznikat kluby.

S jakým vozem jezdíte?

Teď jsme tady s UAZ 469 z roku 1972 (pozn. red. lehký terénní automobil vojsk zemí Varšavské smlouvy, který se vyráběl v 70. letech), který až na některé opravy stále šlape náramně. Opravujeme si ho vlastními silami s kamarády.

Kam nejdále jste s ním dojeli?

Nejdelší trasu jsme měli Polsko, Slovensko a zpátky do Čech. Jezdíme po akcích po celé republice, ale i po dovolených. Kolegové jezdí i do Francie, byli v Normandii, což jsou vlastně ty největší akce.

Jezdí s vámi někdo z rodiny, nebo se této zálibě věnujete sám?

V rodině se tomu věnuje sestra s manželem, ti také mají UAZ 469, ti tady ale nejsou, protože mají auto v opravě. Mám tady i mladší dceru Zdenu, té je teď jedenáct let. Ta se v tom pohybuje od kolébky. Vzadu jsme jí přidělali autosedačku a jezdila s námi. Chodí do sedmé třídy základní školy a má tady kamarády, se kterými se pravidelně potkává.

Co vás na tomto koníčku nejvíce baví?

Nejvíc ta technika. To, že je stará a že ji dáváme dohromady, dá se říct na koleni. Různě sháníme náhradní díly, protože už nejsou k dostání. Dost věcí se dá ještě sehnat v Rusku nebo na Slovensku, ještě se to dá nějak zvládnout. Taky existují překupníci, ti ale nasadí příliš vysoké ceny, za které si to nikdo nekoupí. Sháníme přes internet, přes kamarády. Někdo, kdo má třeba dvě auta, tak jedno nechá na náhradní díly. Občas se dá něco objevit po stodolách. Tak to třeba lidé nabídnou sami.

Máte nějaký největší úlovek, na který jste obzvláště pyšný?

Mám. Je to velká polní kuchyně. Pán ji měl dobrých dvacet, třicet let schované. Byla uplně nová, zabalená ještě v těch voskovaných papírech. Ale v té se netopí, ta je prostě jen pro ukázku. Radost mám ještě z jednoho hasičského auta. Do budoucna bych rád sehnal GAZ-66, což je ruské nákladní auto.

Jak se vám líbil letošní sraz ve Svaté Kateřině?

Trať byla perfektně udělaná, kluci měli výborně udělaný itinerář. Na trati bylo osm soutěží, které jsme výborně zvládali. Nejvíce se mi povedl asi detektor kovu, na které jsem získal maximální počet bodů. Počasí nám naštěstí přálo taky.

Žádná prekérní situace se tedy nekonala?

Naštěstí ne, dneska jsme žádnou prekérní situaci nezažili, občas na jiných srazech se stane, že se auto převrátí. Rozbili jsme jen mlhovku, poznávací značku jsme utrhli v lese. Takže zase budeme mít co dělat a opravovat. Nedávno jsem třeba měnil obě nápravy, které za ta léta odešly.

Na jakou situaci nejčastěji vzpomínáte?

Teď mám zrovna v živé paměti nedávnou akci z Jihlavy. Tam jsme s naším autem trošičku zapadli. Byla to akce, při které se projíždělo velkou vodou, trošku se to smeklo a už jsme byli z půlky pod vodou. Ani normální vozidlo nás nemohlo vytáhnout, muselo přijet pásové.

Co vás ještě dnes čeká?

Ještě se čeká na poslední závodníky. Trať měla 55 kilometrů, měli by být za polovinou. Na večer je pak naplánována zábava v sokolovně, bude hrát i živá hudba. Spát se bude také uvnitř, je tam část oddělená plentou. Dnes je nás tady celkem dost, tak část lidí bude spát venku ve stanu. Tahle akce je letos už poslední. Potom vyjedeme až v polovičce dubna do Jihlavy.

Jak často vyjíždíte na podobná setkání?

Dřív, když bylo více času, tak jsme třeba i šestnáct akcí zvládli za rok. Teď když jich uděláme šest, tak je to akorát. Je hodně práce, ale také je to koníček finančně náročný. Tahle auta jezdí za přibližně dvacet litrů na sto kilometrů. Když za něj připojíte vozík, tak se můžete dostal až na pětadvacet litrů.

Scházíte se stejná parta lidí, nebo přibývají nováčci?

V poslední době pozorujeme, že to spíše upadá. Dřív bylo na srazech třeba sto aut, v současné době jich přijede kolem padesáti, šedesáti. Lidé už nemají tolik času.

Čemu dalšímu věnujete svůj volný čas?

Spolupracuji a aktivními zálohami, nejsem tedy přímo u nich, jen společně organizujeme různé akce. Například pořádáme dětské dny, jezdíme od Kutné Hory po Sadskou, byli jsme v Benešově, v muzeu v Lešanech. Dětem ukazujeme nefunkční zbraně, děti si mohou vyzkoušet střelbu ze vzduchovky. Taky se chtějí povozit v autech, tak se s nimi projíždíme. Hodně času samozřejmě trávím v práci, věnuji se zedničině.