Jakkoli přišlo nejméně s ročním zpožděním, stojí zavedení jednotné jízdenky za uznání. Dává cestujícím možnost výběru. Když přestupují, nemusí už hrát mariáš s vějířem lístků od různých dopravců. (Nebo neustále hledat v mobilu, aby je ukázali nesmlouvavým průvodčím.)

O jádru až v klidných časech

Mohou si vybrat. Buď se pokusí ušetřit pár korun tak, že budou hledat nejlepší tarify, nebo si koupí „One ticket“ a pofrčí. (Můžeme-li tedy v souvislosti s českými vlaky mluvit o frčení.)

Krom pozdního příchodu má souhrnná jízdenka další dvě vady. Je většinou dražší než onen „mariáš“. A zatím neplatí na hojně využívané trati Praha-Ostrava. Tato překážka by měla padnout za rok. Cenu by mohl upravit trh.

Pokud se ovšem v souvislosti se systémem „One ticket“ mluví o revoluci na železnici, přehání se. Je to vskutku jen malý krůček pro pasažéra a malý krůček železnice v zemi. Ta v letech socialismu zoufale chátrala. Po revoluci jí nebyla věnována dostatečná pozornost.

Mávání ctností namísto gigabajty

Stát si teď půjčil půl bilionu. Stovky miliard si půjčí i příští rok. Hned po náhradách těm, kteří nemohou podnikat ani pracovat, by měla být železnice na prvním místě. Jedině ohromné a rozumně vynaložené peníze jsou jízdenkou do civilizovanějšího světa.