Kliknutím zvětšíteKolik je u nás voličů, kteří určitě volit chtějí, ale nevědí koho? To vlastně není důležité. Důležité však je, že to jsou určitě jenom ti, kteří váhají mezi tou paní a tím prvním z pánů. Jiných váhajících je nejspíše jen zlomek. Možná statistická chyba je tu bezvýznamná.
Také jsem svého času kandidoval. Porazil mne Václav Klaus. Bylo to v roce 2003, a teď mě napadá, že bych vlastně mohl něčím přispět k rozvažování oněch dosud nerozhodnutých voličů.
Petr Pithart
je politik, historik a spisovatel
Nejhorší pro mne byla představa, že bych něco důležitého, nepěkného na sebe neřekl, pak bych byl, dejme tomu, zvolen a potom by mě někdo nebo někteří vydírali! Vydíraná hlava státu, to je jistě síla. Nemám na mysli něco špatného jen v minulosti, ale třeba i hodinu před volbou, jak tomu bylo v mém případě.
Stát se vydíratelným
Bylo právě už jen asi hodinu před volbou, když za mnou přiběhl lidovecký poslanec Jan Kasal, a že teď to viděl na vlastní oči: Klaus šel ke komunistům! Tedy do jejich hradních prostor, které byly jejich klubu vyhrazeny. Já do té chvíle myslel, že je tiše dohodnuto, že ke komunistům se o hlasy nechodí! „Musíš tam taky, vždyť on tam taky šel, už jsem ti to vyjednal…“ Tak jsem taky šel.
Oni začali o způsobu privatizace, kterou na rozdíl od federální vlády volila česká, a že to bylo bez skandálů. Ze začátku dobrý… Ale pak mě jedna komunistická poslankyně vyzvala, abych řekl, zda a co bylo za jejich vlády dobré.
Tak! Já věděl, že něco určitě dobré bylo, ale že by bylo možné donekonečna se přít o to, do jaké míry to byla zásluha režimu, nebo normálních, slušných, chytrých, pracovitých lidí… Ale hlavně jsem věděl, že ať bych jakkoli přitakal, oni by vždycky pak mohli tvrdit, že jsem byl zvolen právě jejich hlasy, že jsem jim před volbou uznal, jak byl jejich režim vlastně dobrý… A že já bych se proti tomu nemohl jakkoli bránit, cokoli vyvracet.
Takže bych byl vydíratelný nejsilnější opoziční politickou stranou, ještě dlouho nikoli bez vlivu. Tak jsem sevřel rty a nevypustil ani slovo. A pochopil jsem na tom místě a v tu chvíli, že je rozhodnuto, že volby nevyhraji.
Co se ještě objeví?
Přemýšlím o tom, jak na tom ti naši dva dnešní kandidáti jsou. Nebo mohou být. Kdo z nich může být více ohrožen vydíráním? Že si na ni nebo na něho někdo něco z minulosti schovává a pak je bude tajně vydírat: „Uděláte nebo neuděláte, paní prezidentko, pane prezidente, to či ono.“ Já tehdy hrozbu vydíráním vzal opravdu vážně. Dnes tu mládí kandidátů samo o sobě automaticky výhodou není. Režim, poměry, za kterých budovali své kariéry, asi je. Nepochybně je.
Když to má vážený volič vyrovnaně, mohl by zvážit zelený, ale původně přece jen moudrý, „princip předběžné opatrnosti“. Neříkal bych to, kdybychom za sebou neměli dvacet let úřadování dvou prezidentů, u kterých jsme si někdy při jejich rozhodování nemohli nepomyslet: Kdo na ně tlačí? Kdo je vydírá? Nebo to snad dělají z vlastní hlavy? Ale to přece není možné! Třeba jen ty amnestie!
Možná se ještě najdou nějaká další pochybení z doby rektorování paní Danuše. Ale pořád budou jaksi řádově odlišná od možných dalších pochybení pana Petra, který nám nechce umožnit nahlédnout do svého osobního spisu ve Vojenském archivu.
Že to s těmi hrozbami vydíráním přeháním? Jde přece o dalších pět deset let v životě republiky! Nepřeháním.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
29
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
