V recepci pneuservisu jsem vyslechl, lépe řečeno, nemohl jsem neslyšet – muže, který mluvil se ženou za přepážkou. Moc jsem nerozuměl, co ona odpovídá, ale bylo zjevné, že se znají, nejen podle toho, že muž atletické postavy a s českou standartou vytetovanou na paži uzavíral snad každou větu oslovením „ty vole“. Lehce nervózní, v žabkách, tu čekal na kolegu, který ho měl vyzvednout – ukázalo se, že proražené kolo,s nímž přijel, nejde opravit na počkání.
Dozvíme se, že jeho kluk „bude dobrej na sport, ale asi žádnej intelektuál“, avšak mnohem větší problém jsou prý Ukrajinci, tedy spíš fakt, že teď nejsou, a ti, co ještě byli, teď odjeli na Ukrajinu, a sice slíbili, že se obratem vrátí, ale on si myslí, že se nevrátí. Z dalšího hovoru pochopím, že ten atletický prototyp s národoveckou kérkou je podnikatel ve stavebnictví. Aktuálně řeší zásek na pokládce žulové dlažby, rozumějte: „Prachy mezi lidma zatím jsou, takže to strkaj třeba do žuly, ju? Ale nemá jí kdo položit, ty vole…“
Stavitel v žabkách a s pažemi maorského ragbisty lamentuje, že našinci takovouhle práci dělat nechtějí, pořád je tu kurevská přezaměstnanost, snad ještě Slováci a Poláci, protože Ukrajincům už taky otrnulo a je to s nima už pomalu podobný jako s cikánama… „Hele, a s celou válkou – já nevěřím Rusákům, nevěřím ani Ukrajincům…“ Žena za pultem muži něco odpovídá, ale ten jí skočí do řeči: „Hele, von už je tady, ty vole… Čau!“ Žabky zapleskají a stavitel je ten tam.
Když odpleskal, moje podrážděná mysl ho démonizovala. Představoval jsem si třeba, jak vstupuje s někým do konfliktu, se zdvořilostí vypjatou do krajnosti, jaké je schopen: „Milej pane, já vám teď řeknu jednu věc, ju?“, aby oponenta o pár vteřin později srazil pěstí… Ale když jsem se uklidnil, musel jsem uznat, že vlastně docela věrně načrtl obraz naší, hezké české současnosti. A sám se do něj umně zakomponoval – jako renesanční malíř Giotto do svých fresek. A to navíc Giotto určitě nebyl tak dobrej na sport.