Nutnost vstřebat současnou vlnu ukrajinských uprchlíků, převážně uprchlic s dětmi, postavilo český systém veřejných služeb před řadu nových výzev. Respektive výzev starých, které dosud řada institucí spíše ignorovala. Najednou ale světe div se – jsou možné věci, které se dosud zdály nemožné.
Není tedy bohužel divu, že pomoc lidem prchajícím z Ukrajiny začíná vyvolávat kontroverze. České matky, které chtějí jít po rodičovské do práce, léta poslouchají, že kapacity školek jsou omezené a nelze je rozšířit, o předškolkové péči ani nemluvě. Mnoho obcí bývá pravidelně zaskočeno, kolik dětí se jim do školek hlásí. Teď se ale na mnoha místech ukazuje, že vlastně kapacity rozšířit lze. Jak v již existujících třídách, tak třeba tím, že se postaví provizorní stavby. Mnohem více organizací včetně těch veřejných se také zajímá o zakládání dětských skupin. Všichni přece chceme, aby co nejvíce ukrajinských matek začalo pracovat. Ale u českých matek, do jejichž vzdělání jsme jako stát investovali nemalé peníze, jsme to zase až tak moc nechtěli?
To samé platí pro sociální bydlení. Organizace Women for Women, kde teď pracuji, se 10 let zabývá podporou rodičů-samoživitelů, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Každá organizace v ČR, která pomáhá úplným či neúplným rodinám v nouzi ví, jak obrovský problém je sehnat cenově dostupné a zároveň důstojné bydlení. Ve vyspělých zemích je sociální bydlení ošetřené zákonem. V České republice takový zákon stále neexistuje a každý, kdo se o jeho vznik dosud pokusil, se setkal s velkým odporem a neuspěl (včetně mě samé v roli ministryně). Existuje samozřejmě mnoho měst a obcí, které svůj vlastní systém úspěšně provozují i bez existence centrálního zákona, nicméně většina se pořád chová, jako by bydlení svých obyvatel ani neměla v kompetenci. Samoživitelky s dětmi na obecních úřadech po celé zemi neustále slýchají, že byty s rozumným nájmem nejsou a nebudou, a pokud náhodou ano, tak jen na časově omezenou dobu. S ukrajinskou krizí se najednou spousta veřejných ubytovacích kapacit našla – a tělocvičny a jiná hromadná zařízení nepočítám. Proč až teď?
Michaela Marksová
je odbornice na sociální politiku, publicistka, politička.
Aby nedošlo k omylu: všechny možné formy pomoci pro lidi prchající před válkou na Ukrajině naprosto podporuji. Women for Women ke konci dubna ubytovaly už 184 žen, z toho 110 dětí, plus skupinu 43 mentálně postižených sirotků z ústavu i s pětičlenným personálem. S řadou z nich jsem se setkala osobně. Matky přijely s dětmi jen s tím, co měly na sobě, vděčné, že si mohly vybrat z našeho bazaru oblečení i boty. Zažila jsem velkou radost i z darovaného kbelíku a mopu. Mnohé z nich strávily několik dní ve sklepech, nad hlavou jim létaly bomby (děti z ústavu s učitelkami takto žily 5 dní). Všechny nám neustále děkují. Vůbec si nedovedu představit být na jejich místě a jsem velmi hrdá, jak obrovskou pomoc jim jako Češi a Češky poskytujeme.
České rodiny v nouzi ale díky válce na Ukrajině nezmizí, naopak, díky energetické krizi, inflaci a stále rostoucím cenám nájmů jejich počet poroste. Schopnost mobilizovat zdroje pro uprchlíky se proto musí rozšířit i na schopnost mobilizovat se kvůli našim rodičům s dětmi a dalším ohroženým skupinám. Věřím, že pro města, obce a v neposlední řadě stát je tohle zkušenost, ze které se poučí. A v budoucnu už nebudeme na úřadech poslouchat, že místa ve školkách či dostupné byty pro rodiny v nouzi nejsou a nebudou.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.