Úzkou silničkou z Dobkovic vyjel ve středu ráno velký jeřáb, kterého po náročném stoupání čekala na Skrytíně půldenní práce. Na vrchol zámečku totiž musel dopravit novou střechu věžičky, která bude mít i s korouhví s iniciály majitele přibližně sedm metrů. „Skrytínský zámeček přišel před třiceti lety o věž, kterou strhli zloději kovů. Od té doby zde bylo pouze její torzo. Osm let se snažíme o obnovu zámečku a dnes se na něj vrací jeho malá část. Dáma dostala zpět svůj klobouk a získá svou původní siluetu,“ popisuje majitel zámečku Martin Hausenblas nejnovější část opravy.

Ta jej doposud vyšla na přibližně patnáct milionů korun. Samotná rekonstrukce vychází z dobové dokumentace, současný majitel si navíc nechal udělat stavebně historický průzkum zámečku. Hausenblas mu chce vrátit jeho někdejší podobu. Proto třeba i na krovy věžičky použil jedlové dřevo, které zde bylo původně a je výrazně trvanlivější než smrkové. To pro Skrytín vyrostlo na Šumavě.

Než mohly začít samotné stavební práce, bylo nutné z místa odvézt na více než tisícovce nákladních aut přibližně 10 tisíc tun vybouraného betonu a odpadu. V přízemí dosahoval do více než metrové výšky, plný ho byl také suterén. Budova má nyní už hotovou provizorní střechu, která získá definitivní podobu příští rok, a od středy také věž. Pokud vše půjde dobře, mohli by se příští rok pustit do práce také kameníci. „Už šest let říkám, že za rok nebo dva to bude hotové. Ale opravdu nevím, kdy skončíme. Je to finančně poměrně nákladná věc a musím kousek po kousku. Naštěstí mám dost trpělivosti,“ nastiňuje Hausenblas.

Skrytín pro něj byla láska na první pohled. Přivedla ho sem náhoda. „Jednou jsem jel od rodičů z Děčína a v Dobkovicích mi něco říkalo odboč doprava. Tak jsem odbočil a dojel až na Skrytín. Všude tady byl nepořádek, barák se rozpadal. Ale bylo tu úžasné ticho. Původně jsem si myslel, že jsem v nějakém vojenském prostoru,“ přibližuje svou cestu k zámečku.

Začal proto pátrat, komu celý areál s několika hektary pozemků patří. Krátce předtím jej koupil spekulant za 150 tisíc korun, od kterého ho Hausenblas získal za milion. Podnikatel tu musel znovuzavést elektřinu, bylo potřeba natáhnout 3,5 kilometrů drátů a postavit řadu sloupů. I ty totiž zloději dříve ukradli.

Až jednou opravy skončí, podle Hausenblasových představ by zde mělo vzniknout místo pro setkávání nebo konání drobnějších společenských událostí. On sám plánuje v budově také bydlet. O tom, že by ji zbořil a postavil věrnou kopii, podle svých slov ani na vteřinu neuvažoval, místo by totiž pak ztratilo genia loci.

Přestože Skrytín většina lidí nazývá zámečkem, ve skutečnosti se jedná o vilu. Jako zámek se označují stavby, které byly sídlem aristokracie. „Širší definice pak říká, že zámkem je vše, co jako zámek vypadá. Skrytín je vila, která má pomocí historizujícího stylu oblíbeného ve druhé polovině 19. století evokovat právě zámek. Tomu napomáhá i věžička,“ vysvětluje historička z Národního památkového ústavu Alena Sellnerová.

Skrytín 
V 19. století si jej nechal postavit významný průmyslník Ludwig Wolfrum, v majetku jeho rodiny zůstal až do roku 1945. Po válce zde bylo rekreační středisko a byl zde vybudován i velký tábor pro několik stovek dětí. Po roce 1989 prošel celý areál privatizací a po několika následných převodech skončil u banky jako zástava. Tehdy se zdál jeho osud zpečetěn.