V boji proti skládce v Pezinku, vzdálené jen 280 metrů od nejbližšího domu, se Zuzana Čaputová postavila proti vlivným lidem vládní strany a také proti mocným podnikatelům, jako je například Mariánovi Kočnerovi. Přestože vysilující kauza trvala 14 let, bylo na jejím konci vítězství. Tento případ přinesl zpřesnění pravidel v celé Evropské unii. Právnička Čaputová se svým týmem ve sporu nakonec zvítězila, za což získala Goldmanovu cenu, pokládanou za Nobelovu cenu v oblasti ochrany životního prostředí.

Boj Jany Obořilové je podobný. Čáslavská skládka také stojí pár set metrů od čáslavských domů. Je to neuvěřitelné, ale maminka na mateřské dovolené se postavila se stejně smýšlejícími lidmi jedné z největších odpadových společností v České republice, gigantu vlastněnému známým českým multimilionářem.

Jana Obořilová
Jana Obořilová: Bylo třeba křičet společně, protože tohle v jednom neuřvete

Zorganizovala podpis petice, návštěvu ministra, zmobilizovala občany města. Výsledkem je, že ministerstvo životního prostředí zastavilo celý proces rozšiřování skládky. Firma má tři roky na to, aby přepracovala dokumentaci EIA. Vyhráno není, ale je inspirující, že slabý David porazil silného Goliáše. Nebo mu alespoň „šlápl na kuří oko“.

Inspirace v historii

Firmám, politikům či lobbistům s nekalými úmysly nastaly zlé časy. Do veřejného prostoru vstoupily ženy, které se nenechají jen tak zastrašit. Ostatně, inspiraci mají v historii. Prvorepubliková politička Františka Plamínková se nezalekla ani Adolfa Hitlera, napsala mu dokonce dopis, kde ho obvinila z národnostních a historických omylů na českém národě. V roce 1942 byla popravena.

Česká politička Milada Horáková se nezalekla totality fašistické, ani komunistické. Díky své neústupnosti se stala symbolem statečnosti. Byla popravena během politických procesů v 50. letech minulého století. Nikdy nesklonila hlavu.

Z happeningu k oslavě rozšíření čáslavské skládky na náměstí Jana Žižky z Trocnova.
Ještě sjezdovku s vlekem. Čáslavští oslavili v centru města rozšíření skládky

Socioložka Jiřina Šiklová byla signatářkou Charty 77. Podílela se na Pražském jaru, a proto byla po vstupu okupačních vojsk 21. srpna 1968 propuštěna ze zaměstnání, živila se jako uklízečka. Spolupracovala při tajné distribuci zahraničních publikací, po prozrazení této činnosti byla zatčena a vězněna. Za podvracení republiky byla odsouzena na deset let.

Podobnou odvahou a zarputilostí se projevuje řada dnešních žen, které vstoupily do veřejného prostoru. A přestože se to zdá nemožné, dokážou „položit na lopatky“ vládnoucí stranu či podnikatele, za kterými jsou neomezené finanční zdroje. Vraťme se k otázce v první větě „co mají společného Jana Obořilová Malá z Čáslavi a Zuzana Čaputová z Pezinku u Bratislavy?“ Odpověď je „buldočí povahy!“

Vyjádření Jany Obořilové k článku:
„Velmi si vážím tak vznešeného přirovnání, které je však naprosto nad mé zásluhy. Ženy, zejména ty bojovnice s totalitními režimy, kterým se článek věnuje, se postavily na odpor za podmínek naprosto nesrovnatelných s dnešními a s hrozbou následků, které už v demokratickém světě nejsou naštěstí možné. Snažím se účinně využívat nástrojů dnešní doby a burcovat lidi. To je můj přínos. Hlavní zásluhu má však Vlastislav Málek, který stál na začátku všeho. On je ten první a vytrvalý bojovník. On jediný si zaslouží obdiv a snad i podobné přirovnání, které je věnováno mně. Bývalý starosta se postavil společnosti AVE jako první v republice. Tento boj má svůj průběh a své fáze. Já jsem se stala tváři této fáze na komunální úrovni, avšak na začátku stál pan doktor Málek. Na to, prosím, nezapomínejme.“

Vladimír Havlíček