Flek, re, tutti…

Když začne chumelit, radostně sáňkujeme, lyžujeme, bruslíme a pochopitelně taky padáme, hlavně v místech nenápadných, tedy zrádných. Náledí bývá zlomyslné a má zvrácený smysl pro humor. Baví ho pozorovat, jak ztrácíte rovnováhu, máváte rukama a začínáte tancovat kozáčka. Celé vaše představení, dříve nebo později, skončí zemskou přitažlivostí a neslušnými výrazy.

Vím o čem mluvím. Jednou v lednu jsem doprovázel děvče jako květ z nějakého maturitního plesu. Bylo to poprvé a sliboval jsem si mnohé. S mým návrhem noční procházky při měsíčku Šáreckým údolím bohužel souhlasila.

V lakýrkách se po náledí chodit nemá. Celou cestu mě moje partnerka podpírala a chytala, když jsem padal. Před jejím domem už nebylo na polibek ani pomyšlení a tím to skončilo. Přitom taková blbost.

Silvestrovské oslavy v Praze 2021/22.
OBRAZEM: Rachejtle nad Prahou! Podívejte se, jak se slavilo v hlavním městě

Drahně tomu let, co do našich končin zavítal Martin na koni bílém, jestli ho vůbec někomu neprodal. Teď přijíždí na grošákovi barvy šedého bláta, sníh moc nepadá, zato nás napadají jiné věci. Třeba že se naše planeta otepluje, ke své orientaci se hrdě hlásí a střídání ročních období už ani nepředstírá.

Buď jak buď, bílá zimní pokrývka z ledových krystalků zatím nezmizela a v dětství jsem si ji užíval jaksepatří, třeba sáňkováním. To mě bavilo, pokud byla stráň bez hrbolů a výmolů. Každé nadskočení totiž znamenalo dosednout na tvrdou hranu sání, což není nic příjemnýho.

Kdybych si místo toho šel dobrovolně domů pro pár na zadek, výsledek by byl stejný a trest za budoucí nepatřičnost bych už měl zálohově odbytý.

Táhnout sáně do kopce se mi jeví jako nutný zlo, který nemůže těšit vůbec nikoho, a ruská trojka by se šikla. Jenže ty jejich vozatajové by nejspíš schovávali pod kožichy pár jaderných hlavic. To už tu bylo, a tak si radši sáně potáhnu sám. Ono mě neubude.

Běžkaři v zimě běžkují, já spíš chodkoval, ale padali jsme všichni stejně. K tomu, abych si na lyžích někam vyrazil, jsem nikdy žádnou společnost nepotřeboval a dokonce ji kategoricky odmítal. Držet skupinové tempo a šveholit cosi o mazání nebo rychlostních rekordech není zrovna moje parketa.

Nedejbože aby došlo k situaci, že by mě chtěl někdo předjet a zařval přitom „Stopa!“ Na to mám alergii. Nejspíš bych se neudržel, zatarasil dráhu a zvýšeným hlasem odpověděl: „Hovno!“ Přitom normálně sprostě nemluvím. Tak proč si kazit romantiku zimního dne a svazovat se kazajkou hromadné žvanírny?

Módní přehlídka návrhářky Kirsten Vaams.
TOP ČLÁNKY ROKU 2021: Módní přehlídka návrhářky Kirsten Vaams

V pokročilém již věku přišel jsem na zásadní věc, která se zimy bezprostředně týká. Ať mi pan Darwin promine, ale zřejmě nepocházím z opice, nýbrž z medvěda. Běžné zimní aktivity nahradily pasivity a buď spím, nebo se o to pokouším. Skotačení ve sněhu jsem vyměnil za výhled na skotačící plameny v kamnech a zasněžený dvorek. Zazimuju se.

My, medvědi, jsme takhle stavěný, stejně jako sněžní muži, naši příbuzní. Dva yettiové na sebe narazili uprostřed Himalájí a jeden se ptá druhýho:

„Už jsi viděl toho Messnera?”

„Ne. A ty na něj věříš?”

Všechno je holt relativní, ale sníh je sníh. Tak ať nám padá. A my ne.

Autor: J. J. Čutka