Od první myšlenky k prvnímu kroku uběhlo asi třičtvrtě roku. Nejprve jsem myslela, že půjdu jen nějakou část ze Stezky Českem, ale dlouhý lock down udělal své a já potřebovala nabrat sílu a vnitřně tak nějak znovu ožít. Věděla jsem, že chci udělat něco velkého, tak jsem se rozhodla zkusit jít celých tisíc kilometrů.

Rodiče mi fandili, máma byla dokonce nadšená, protože ona má v sobě také kus dobrodruha. Hodně se o mě bály babičky a pak bylo pár lidí, kteří si mysleli, že to nedám. Ale jinak se zvedla velká vlna podpory, to jsem ani nečekala, hlavně na sociálních sítích. Ta touha zažít něco skutečného, překonat strachy, kterých se nejvíc bojíte a ještě tím pomoci dalším lidem, spojila víc lidí, než by jeden řekl.

Když se ozvalo pár kamarádů, jestli se mohou na kus cesty přidat, souhlasila jsem. Věděla jsem, že je to pro mě velká výzva a budu ráda, když v ní občas nebudu sama. Ale přidávali se ke mně spíš jednotlivci a jen na pár dní, takže jsem měla hodně času i jen sama se sebou.

Můj nejdelší puťák do té doby byl dlouhý tři dny. Toto trvalo 56 dnů. Myslela jsem, že to zvládnu i rychleji, ale kvůli bouřkám a bolavému kotníku, jsem občas musela zpomalit. Komplikace přišla hned čtvrtý den, kdy jsem trochu nešťastně startovala hned v tom nejtěžším úseku, v Beskydech.

Letní pochod z Brandýsa nad Labem do Čelákovic.
Tip na výlet: příroda i historie na cestě z Brandýsa do Čelákovic

Celý pochod mě hodně posílil. A tak nějak zopravdověl. Ve městě je člověk docela otupený, zahlcený všemi vjemy, úkoly očekáváními, sociálními sítěmi, postupně ztrácí nějaký svůj vnitřní náboj a ten já našla zpátky v horách. Zjistila jsem, že jsem v jádru mnohem živelnější, než jsem myslela. Zároveň se tam ale setkáte i s docela strašidelnými momenty, někdy musíte být jen odvážní a jindy zase včas rozhodnout, když už je nebezpečí moc velké a je lepší se někam schovat. Třeba při těch bouřkách. Snažím se si všechnu tu sílu udržet i teď když jsem zpátky.

Pochod byl fyzicky i psychicky náročnější, určitě víc, než jsem na začátku čekala. S těmi strachy ze spaní sama v přírodě se to zlepšovalo postupně. První noci se skoro nevyspíte, hrozně se bojíte a děsí vás každé zašustění listí, ale postupně si začnete zvykat a nakonec vaše tělo únavou vždy tak odpadne, že už se skoro ani nestihnete bát. K té fyzičce je asi důležité, najít si svoje tempo, ve kterém to jde nejlíp, i když to není 40 kilometrů denně, jak zvládají jiní. Já šla nejvíc 34 kilometrů.

Dobrovolníci uklízí svět.
Zameťte si před vlastním prahem už dnes, v září se bude uklízet svět

Pochodem jsem podpořila organizaci Dobré víly dětem. Víly fungují asi pět let a jejich práce spočívá v aktivní psychické podpoře dětí z dětských domovů. Každý týden jezdí tým dobrovolníků do domovů, se kterými spolupracují a s dětmi se doučují, hrají hry, povídají, čtou pohádky, berou jen na výlety, přednášky, pořádají dětské tábory. Jde jim o to maximálně pomoci dětem překonávat strachy, které si ze špatných rodin nesou, správně vyrůst a zvládnout přechod do dospělosti. V jejich poslání je stejné téma, jako na mé cestě – překonávání strachů - a tak jsem se rozhodla je takto podpořit. Sama navíc Dobrou vílou už více jak rok jsem.

Díky mému pochodu jsme ve sbírce vybrali něco přes 80 tisíc korun, které půjdou na náklady spojené s cestováním do domovů pro další rok, pro přípravu několika dětí, které v nejbližším roce čeká odchod z domovů a z části půjdou i na nejbližší víkendové akce chystané na podzim.

A co dál? Chtěla bych do konce roku jít ještě Šumavu, asi koncem září, ale to bude jen na pár dní. Zatím nic tak velkého vymyšlené nemám, ale uvidíme co se mi urodí v hlavě do příštího léta.

Autor: Bára Mudrová

Redakční spolupráce: Michal Káva