Na mém prvním vysvědčení za úvodní pololetí školního roku je nakreslena velká dvojka. Tehdy se totiž za počáteční půlrok dávala souhrnná známka, napsaná přes všechny řádky. Zda jsem byl smutný či záviděl těm spolužákům, kteří dostali za svou snahu a píli velkou jedničku, už si nepamatuji. Důvodem té mé velké dvojky byly patrně nejvíce ony jedničkové biče. Totiž v čase, kdy už jsme psali a procvičovali číslici jedna, já jsem pořád trval na svém a místo úhledné jedničky jsem stále psal předcvičované biče…

V páté třídě už na „velké“ škole mě učila paní učitelka Jiřina Souralová, shodou okolností dcera pana řídícího. Sama neměla vlastní děti, a i přesto, že jsme byla děcka nezbedná a darebná, chovala se k nám velmi laskavě, až s mateřskou péčí. Její nezapomenutelnou specialitou byly velké jedničky, které zapisovala do žákovské knížky vždy přes několik řádků. Asi proto, aby podtrhla skutečnost, že jsme dobře uměli a měli tak zároveň radost i z takovéto velikánské jedničky.

Sám se musím pochlubit, že v mé žákovské knížce byla takovýchto zápisů zásadní většina. Na památku jsem si tuto žákovskou knížku z páté třídy uschoval mezi jiné školní písemnosti do dřevěného vojenského kufru svého dědy, který si přinesl z první světové války, když bojoval za císaře pána a naštěstí se živ a zdráv vrátil domů. Černě natřený kufr byl uložen na půdě našeho venkovského baráku. Jednou o prázdninách tam zvídaví prázdninoví návštěvníci hledali všelizjaké odložené „poklady“, které takové prostory často ukrývají. A právě z otevřeného kufru je nejvíce zaujala moje žákovská knížka z páté třídy, kterou si odnesli jako zajímavou a nevídanou „kořist“ s sebou. A mně samotnému žel zbyly jen vzpomínky na tento drahocenný školní dokument.

Auotr: Pavel Kyselák

I vaše příspěvky, fotky a vzpomínky mohou být na našich webových i tištěných stránkách. Když je pošlete na skcstrednicechy@vlmedia.cz, rádi je zveřejníme.