Další z nás si třeba na Silvestra v půlnoční euforii podpořené alkoholem potvrzovali, že s sebou už nenechají v práci zametat a šéfovi pěkně od plic řeknou, že je pěkný hlupák. Než, jak to nejspíše dopadne, většinu z našich novoročních předsevzetí realita všedního života spláchne s lehkostí italského klozetu. Při prvním konfliktu se šéfem srazíme opět disciplinovaně podpatky, načež si někde za rohem pro uklidnění zapálíme cigáro. Návštěvu „fitka“ vynecháme, protože máme přeci tolik jiné, užitečnější práce, navíc ty dnešní ceny…
Ale večer si pak u televize k pivu otevřeme pytlík chipsů výhodně zakoupených v avizované akci.
Vraťme se však na začátek našeho nového roku, který už máme za sebou. Beztak on ten první leden je vlastně den jako každý jiný, tak proč právě k němu bychom se měli nějak více fixovat. Nestalo se přeci nic tak zvláštního. Slunce večer zapadlo tak, jak je už po milióny let zvyklé… A pohleďte, ráno opět vyšlo. Tak, jak je tomu po milióny let… Ale pozor! Tady už to přeci není vůbec tak samozřejmé! Vždyť kdo z nás, když jde spát, si může i být jist, že se probudí do světa stejného, jakým tento byl ještě předešlého večera. Kdo z nás si může být jist, probudí-li se vůbec? Vždyť každé nové ráno je vlastně dar. A nejen ten novoroční. To jen my, nevděčníci nejsme schopni uvědomit si to častěji, než jenom v ten jeden den v roce. A to bychom neměli, neboť každý den stojí za poděkování. Takže, suma sumárum, tohle by vlastně nebylo zrovna plané nebo nějaké marné novoroční předsevzetí… Co říkáte?
Autor: Milan Čejka
