A mnozí z nás přeci ochutnali už v dětství srdce z perníku. Tvarově však vycházeli naši dávní předkové z rostlinných ornamentů zdobících keramiku a jiné předměty. Barvou srdce je od středověku červená a když se vrátíme k symbolice, tak dnes ho považujeme za sídlo lidských citů, dobrých vlastností a šlechetné mysli. V neposlední řadě jeho prostřednictvím dnes vyjadřujeme mnohé životní pravdy, názory a postoje.

Vždyť přece nosíme srdce na dlani někomu nebo někam. A jak to dopadne? Věřme, že šlo většinou o správná rozhodnutí. Někteří z nás říkají, že si v sobě stále nosí kraj svého srdce. Také se podotýká, co na srdci, to na jazyku, ale hned se dodávalo, že rozumný člověk má moudrost v srdci, hloupější zase na jazyku. Vtipná lidová slovesnost u takového rčení dnes dosadila místo jazyku EKG. Staré české přísloví praví: Co oči nevidí, to srdce nebolí! Tady bychom se tématicky mohli dotknout třeba nevěry a vůbec složitých mezilidských vztahů. Hlavně těch, které přinášejí jen bolest a utrpení, a takové, nejsou ty pravé. Patrně by šlo ještě o celou řadů různých nešvarů.

Jiná moudrost zase tvrdí, že dveře otevíráme mnohým, ale naše srdce už málokomu. Vše pramení z mnohaletých lidských zkušeností a ty nebývají vždy jen dobré. A také bychom mohli říci, že humor není darem ducha, ale srdce. Vždyť se přece říká, že smích léčí a prodlužuje život či tlumí bolesti. A upřímný smích přichází přece od srdce. K tomu, abychom dobře vnímali nestačí mít otevřené oči, je třeba otevřít srdce. Ale také bychom při tom otevírání neměli úplně zapomenout na rozum a chápání reality.

Zřejmě známe situace, kdy se nám sevřelo srdce strachem nebo obavami. A jaká to potom bývá obrovská úleva, když nám z něho spadne kámen. Kdekdo také zdůrazňuje, že mu jen tak nespadne srdce do kalhot, ale o rozumu se už nezmiňuje. Planoucí srdce mělo zase znázorňovat zápal pro nějaké myšlenky nebo plány. Ve středověku se často jednalo i o hrubé násilí. Právě chrabří válečníci a dobyvatelé bývali považováni za nositele statečného srdce. Jako příklad lze uvést anglického panovníka Richarda I.. ten měl přízvisko „Lví srdce“.

Neměli bychom zapomenout i na moudrost, která tvrdí, že kdo nemá peníze je chudý, člověk bez přátel je chudší, ale nejchudší na světě je ten bez srdce. K tomu těžko co dodat snad jen, že bychom měli být vnímaví k citům a potřebám lidí kolem nás. Ano srdce nám může někdy usedat, smutné události nám ho mohou utrhnout. Ale abychom nekončili melancholicky, tak naopak nad těmi veselými nám bude srdce plesat. Posílám vám všem srdečné pozdravy a mějme srdce na tom pravém místě.

Autor: Milan Čejka