Udělají to znovu, pokud dostanou příležitost
Dne 23. listopadu 1989 jsem byl zadržen příslušníky VB poté, co jsem si dovolil fotografovat demonstraci na Palackého náměstí v Kutné Hoře. Pak jsem byl samozřejmě propuštěn, protože jsem se nedopustil ničeho proti socialistickému právnímu řádu. Ty dvě hodiny na služebně mě ale definitivně utvrdily v tom, že komunismus je čisté zlo. Nereformovatelné zlo, jemuž není možné pasivně přihlížet a mlčky ho tolerovat. V ten mrazivý čtvrtek jsem také byl, společně s kamarádem Honzou A., vykázán vedením kutnohorského gymnázia z budovy téhož. Důvod? Byli jsme studenti ČVUT FEL a dovolili jsme si strašnou věc - informovat gymnazisty a profesory o situaci v Praze, protože v televizi a rozhlasu tou dobou nebylo nic jiného než komunistická propaganda… Ano, ten čas už se opravdu nevrátí. […] bude to vypadat úplně jinak. Výsledek bude ale za několik let podobně nesvobodný. Možná se budou šrouby utahovat i deset, dvacet let, ale o to bude to utažení důkladnější.
Pavel Šuchmann

Hodiny strachu

Než budu pokračovat hodnocením dalšího desetiletí ze svého pohledu, chci vysvětlit chování tehdejšího vedení kutnohorského gymnázia, dnes Jiřího Ortena. Prý školu tehdy navštívil někdo z okresního sekretariátu KSČ a vyhrožoval ztrátou zaměstnání, pokud se škola do něčeho zapojí.

O synově zadržení na náměstí mi okamžitě dalo vědět hned několik známých. Protože vyslaní studenti byli před cestou informováni o možných rizicích, věděla jsem, že může následovat domovní prohlídka. A doma celý balík letáků! Manžel se rozhodl pro jejich úkryt ve skleníku, ale hned tento nápad zavrhl, ve sněhu by zanechal stopy. Půdu jsem vyloučila já.

Do záchodu? Pak mě napadla spásná myšlenka. Seběhla jsem do kotelny. Vedle kotle stál sloup Rudého práva, které jsme denně odebírali, aby to naši zaměstnavatelé mohli vykázat. Teď se nám to náramně hodilo. Jedna vrstva letáků, druhá vrstva novin, a tak dokola. Za chvíli byly nebezpečné dokumenty uschovány.

Oddechli jsme si, až když se syn objevil. Vrátili mu fotoaparát, film kupodivu nezničili.

Třicet let poté

Bude to zamyšlení nad dalšími deseti roky, které naváže na blog mého syna. Jak současnou situaci hodnotím já, jeho třiaosmdesátiletá matka? Žije se mi dobře. Navštívila jsem cizí země mimo východní blok a bez výjezdní doložky, do které jsem se tehdy bála nenapsat, že si třeba přivážím z NDR rtěnku. Mladí lidé se přihlašují k zahraničnímu studiu. Důležité na tom je, že se mohou kdykoliv vrátit. Naše město rozkvetlo. Byly restaurovány drahocenné památky. Denně můžeme navštívit různé kulturní a jiné akce.

Přes všechny tyto klady, o kterých se zmiňuji, jsem čím dál víc rozčarovaná. Nemohu třeba pochopit, jak změnili rétoriku a jednání někteří naši politici, které jsme po revoluci na Palackého náměstí tak bouřlivě a srdečně vítali. Málem jsme si neměli kam stoupnout, tolik nás tam přišlo. Titíž politici dnes opovržlivě mluví o havlismu.

Výraz „pražská kavárna“ – dnes už jen „kavárna“, protože i jinde lidé zlobí – se stala nadávkou. Někteří politici by zase strašně rádi vystoupili z EU. Není těžké si domyslet, kam by to vedlo. Jako bychom se nikdy nepoučili ze své historie. O spojení evropských národů přece usiloval už Jiří z Poděbrad. A jaký to byl pro Čechy dobrý král!

Stále více se mi zdá, že nás tito naši politici vracejí tam, odkud se nás před třiceti lety pokoušeli dostat. Jistě se mnoho věcí v prvních porevolučních letech také nepovedlo. Částečně z naivity, částečně z nezkušenosti. A toho často využili nepoctivci a prospěcháři. Dnes bychom jistě mnoho věcí dělali jinak.

To nejcennější

Zůstala nám ale svoboda slova. Podívejme se na demonstrující ulice Moskvy a Hongkongu a zamysleme se nad tím, jak je pro nás tato svoboda důležitá a cenná.

V osmašedesátém jsem sledovala v tehdy Československém rozhlase zajímavý pořad Dity Skálové. Byl plný nadějí v dobu, která přicházela. Tehdy jsem se i já zapojila výrokem, který v dalším pořadu autorka uvedla: Chraňte si svobodu, dokud nemusíte pilovat mříže.

Netušila jsem však, že tato moje větička bude brzy aktuální. Bohužel, nebylo tehdy v našich silách svobodu udržet. A co dnes?

Alena Šuchmannová