Tento příběh jsem se rozhodl zveřejnit symbolicky v době, kdy si připomínáme smutné výročí deportace židovského obyvatelstva z Kutnohorska do Terezína. V Kutné Hoře, Čáslavi a dalších obcích kutnohorského okresu tak v podstatě zanikly židovské komunity. 5. června 1942 byli tito židovští spoluobčané deportováni z kolínského shromaždiště do Terezína a pak dále na východ, do vyhlazovacích táborů. Jen málo lidí přežilo peklo těchto nacistických zařízení.

Posuňme se ale v čase na začátek sedmdesátých let minulého století. „Nemoc, která neexistuje, zachránila život chlapci, který byl za války v Itálii na návštěvě u příbuzných!“ Tak nějak zněla věta, kterou nám sdělila paní, tehdy se říkalo soudružka učitelka, na čáslavské základní škole.

Ludvík Armbruster při promici dává novokněžské požehnání bratrovi, Frankfurt nad Mohanem, 1959
Estébáci "Akci K" prováděli podle přesně daného manuálu. Fackami nešetřili

Na tuto větu jsem si vzpomněl při mé návštěvě Říma. Vydal jsem se tedy do místního židovského ghetta s mizivou nadějí na rozluštění této záhady. Byl jsem úspěšný, měla pravdu paní učitelka z Čáslavi? Je možné, že rozluštění této záhady leželo přímo v místní synagoze?

První Židé se do Říma dostali počátkem 2. století před naším letopočtem, kdy je římský císař přivezl jako otroky po obsazení Palestiny. Byli přinuceni sloužit bohatým Římanům a pomáhali s výstavbou města. Ve středověku byli uznáváni jako odborníci v oborech obchodování, finančnictví, lékařství apod. V 16. století nastal útlak, při kterém bylo židovské obyvatelstvo vystěhováno do čtvrti u řeky Tibery, tehdy špinavé oblasti plné krys a nemocí.

Ghetto bylo obehnáno vysokou zdí a po setmění bylo uzavřeno a střeženo bránami. Ponížení bylo dovršeno, když Židé mohli mimo ghetto vycházet pouze za denního světla, označeni modrou, později žlutou stuhou na klobouku, v případě žen žlutým šátkem. V dalších letech se situace zlepšila, ale tragédie nastala v roce 1943, kdy bylo přes tisíc římských Židů a Židovek odvlečeno do koncentračního tábora v Osvětimi.

Zdroj: Youtube

A právě v této době se mezi židovskou populací začala šířit tajemná nemoc Syndrom K, kterou nenajdete v žádných lékařských učebnicích ani příručkách. Nemocní byli soustředěni v nemocnici Fatebenefratelli, která leží na ostrově uprostřed Tibery, hned vedle ghetta. Podezřelé to nebylo, vždyť nemocnice sloužila v minulosti jako karanténní pro lidi nakažené morem, později cholerou.

Syndrom K byl popisován jako neurologické onemocnění. Jeho příznaky zahrnovaly křeče, demenci, ochrnutí a končily smrtí zadušením. Však také pacienti hlasitě kašlali, když němečtí nacisté při inspekcích procházeli kolem jejich dveří. Nebylo divu, že nemoc pokládali za tak infekční, že „prchali jako králíci“, zavzpomínal po válce jeden z lékařů.

V místní synagoze jsou uloženy dokumenty, které potvrzují, že nemoc ve skutečnosti vymysleli místní lékaři, aby zachránili co nejvíce židovských spoluobčanů před transportem do koncentračních táborů. O počtu zachráněných nejsou dokumenty, vše muselo být v rámci konspirace okamžitě ničeno. Podle odhadů šlo možná až o sto lidí.

V kostele Santa Maria in Cosmedin v Římě.
Svátek sv. Valentýna slavili v Římě také Čáslavané

A proč lékaři pojmenovali syndrom písmenem K? Bylo zvoleno podle jména vrchního německého velitele v Itálii Alberta Kesselringa a také podle vrchního velitele jednotek SS v Římě Herberta Kapplera.

Od konce války se dodnes vede debata, jestli katolická církev měla více protestovat proti likvidaci židovského etnika. Nevím, to je věc bádání historiků. Jedno vím ale jistě. V římské katolické nemocnici, na dohled od židovského ghetta lékaři, sestry a celý personál doslova „nasadili krk“ za židovské spoluobčany.

Nevím, jestli jsem skutečně objasnil informaci, kterou nám řekla paní učitelka, a nebo jestli je to jen náhoda. Ale to není podstatné. Podstatné je ukázat odvahu a hrdinství lidí, kteří dokázali pomáhat v dobách, kdy šlo o život.