Argentina je krásná svou Ohňovou zemí, Andami i nekonečnou rovinou, kde se pěstuje cukrová třtina a réva pro výrobu jiskřivých vín, kde se na pláních, pokrytých šťavnatou travou, pasou budoucí bifteky se srstí bílou, černou, zlatavou a skořicovou. V té zemi se nachází nejvyšší hora Jižní Ameriky a protéká jí největší její řeka Paraná. Ta země oplývá borovými lesy, deštným pralesem, bažinami a pampami. Její města kypí životem, jsou plná huby, ruchu, katedrál a kostelů, starých i nových paláců, někde i prastarých ruin. Ve velkých městech, nebudeš-li se ostýchat, se naučíš tančit argentinské tango.

Jsme ubytováni v hotelu San Ignacio. Obklopují jej štíhlé palmy a obrovské keře s ohnivými květy. Zeleno-rudé vánoční hvězdy jsou vysoké jako babiččina stará jabloň. Ve stinných zákoutích stojí altány a bary s mramorovými pulty a pod převislými větvemi keřů jsou ukryty malé stolky a židle s veselým polstrováním. V stinných zákoutích jsou zavěšeny pevné haamky, co unesou i bílá těla baculatých Evropanů. Dřevěná lehátka, pohozená u bazénu, nás zvou k lenošnému odpočinku. Ze vzdáleného nároží slyšíme kytary a bonga, jež hrají písně v pulzujícím, jihoamerickém rytmu. Žár slunce, hudba, dobré víno a odpočinek, to je naše argentinská siesta.

Vedro je tak úmorné, že ani voda v bazénu neosvěží a v pohupující se hamace ochlazení také nenajdeš. Nostalgicky vzpomínáš na českou zimu, sníh, mráz a šedivou oblohu. Myšlenky samovolně vykreslí obraz zasněžených vesnic a plání, na které dnem i nocí padají bílé vločky. V tuhle horkou chvíli považuješ dokonce i hrablo, lopatu a kolečko za příjemné sportovní náčiní. Den ubíhá v malátné nečinnosti, kdy jediným počinem je mátožné přecházení od žhavého bazénu do chladného pokoje se řvoucí klimatizací. Unaveni nečinností se raději vydáme hledat „divukrásnou řeku Paraná,“ o níž zasněně zpívají trempi na svých podzimních potlaších.

Jabloně v květu.
Rady do zahrady: Během dubna můžete vysazovat jahodník

Silnice vedla nejprve rozpáleným městečkem, potom se změnila v prašnou cestu, jejíž červenavý prach se zvedl pokaždé, když kolem projel caballero na koni. V řídnoucí zástavbě stinných přístřešků seděly početné rodiny, včetně dětí, koz a psů a užívaly si tak svou odpolední siestu.

Cesta se najednou zúžila, džungle nad ní převzala vládu. Nakonec zmizela i modrá výseč nebe nad hlavou, protože vzrostlé stromy po obou stranách cesty si vzájemně podaly ruce a tím vytvořily přírodní, zelený tunel, který nás dovedl až k té vytoužené řece. Divukrásná po nás na přivítanou hodila pableskující prasátka a my se okamžitě vrhli do jejích chladivých vln, abychom poté spočinuli v horkém písku maličké pláže Playa del Sol. .

Řeka, byť posílena mnoha menšími vodními toky i vodami z Ďáblova chřtánu Iguasú, tekla pomalu a líně. Protější břeh vypadal jako tmavě zelená brokolice a zdálo se, že je jenom pár set metrů vzdálen. Čistá, modrozelená voda lákala, povídám proto panu Huhňálkovi „pojď, poplaveme na druhý břeh“. Pan Huhňalek se chvilku zamyslel a pak odpověděl „plav si sama, já chci zůstat ještě chvíli naživu“.

Furiantsky jsem skočila do vody a v sílícím proudu plavala jako o život. Proud řeky mne snášel níž a níž, přesto jsem přes silné šumění vody zaslechla řičet pana Huhňálka „otoč to, plav zpátky, dělej, makej, je tam krokodýl“. Pohlédla jsem proti proudu a skutečně jsem v třpytivých vodách Divukrásné viděla mizet a znovu se vynořovat tmavý hřbet velkého zvířete. „Proboha, ten krokodýl uvidí moje nohy a ukousne mi je.“ Ztratila jsem rytmus a v panice jsem plavala zpátky. V zátylku mi seděla čirá hrůza. Nedívala jsem se po zvířeti, jen jsem v děsu čekala, kdy se do mne zahryzne ta zubatá tlama, stáhne mne pod hladinu, poválí mne po dně a teprve pak mě sežere. Tušila jsem, že už, už to přijde a můj život skončí v těch strašných čelistech. „Takový konec jsem si přeci jenom nezasloužila.“ Tahle obligátní věta, mne napadne vždycky, když v nebezpečné situaci mi jde skutečně o život.

Nakonec jsem z posledních sil doplavala ke břehu a unikla smrtelnému nebezpečí. V šoku a bez dechu jsem padla do písku, otřesena nejen vynaloženou námahou, ale i prožitou hrůzou.

Po zklidnění třasu srdce i nohou jsem nevěřícně bloudila očima po těle, abych zjistila, která jeho část chybí. Žádnou krev jsem neviděla, obě nohy byly na svém místě. Unikla jsem jisté smrti bez zranění.

Pan Huhňálek pokýval hlavou, zhodnotil celou situaci a řekl „čoveče, to bylo o fous, málem tě dostal.“ Podívala jsem se po proudu řeky po krokodýlovi a uviděla, jak vody Divukrásné odnášejí černý, oslizlý kmen obrovského stromu.

Autor: Ivana Výborná