Extrémní těžkosti prožívají s 18letým Ondřejem manželé Sichrovští z Teplic. „Jde především o agresi vůči sobě,“ vysvětluje Jana Sichrovská s tím, že je její syn schopný hodiny ležet před panelákem, kde bydlí, a bouchat hlavou o chodník. Rodině obvykle s Ondřejem pomůžou sousedi nebo bratr paní Sichrovské se synem. Jednou ale situace vykulminovala natolik, že na dítě zavolali záchranku.

Jak se ale později ukázalo, bylo to spíš kontraproduktivní. Ondřej pravděpodobně právě po tomto zážitku přestal mluvit. Na dětském oddělení v teplické nemocnici, kam ho sanitka přivezla, neměli žádné vhodné tišící léky. Personál nevěděl, co si s mladíkem během záchvatu počít, nebylo kam jinam ho převézt, nikde žádné místo. Nakonec ho hospitalizovali v psychiatrické nemocnici v Bohnicích.

Jaroslav Hofmann v kuchyni svého domku v Čečkovicích s lampičkou, která svítí pořád a slouží mu i jako kontrola, že vše funguje, jak má.
Nemusí platit za elektřinu. Kutil z Tachovska si vyrábí vlastní, odpojil barák

Problémy s Ondřejem jsou od té doby ještě horší, na denní bázi. „Už jsme na hraně, není síla. Člověk přežívá spánkem, vydechneme jen v práci. Nevíme, co bude ráno, říkáme si, že máme také nárok na normální život,“ popisuje Jana Sichrovská. Připouští, že se s Ondřejem ocitli po absolvování speciální ústecké desetiletky v ulici Pod Parkem na rozcestí a budou muset vyřešit, co dál.

Ondřeje teď vozí do denního stacionáře pro autisty s pouhými šesti místy v Krupce. Je tam spokojený, ale má problém s přesuny z domova a zpět.

Lékaři doporučují Sichrovským rozhodnout se výhradně pro domácí péči, nebo ústav. „Byli jsme se podívat v jednom ústavu, kde by ho vzali. Ale nejsem na to připravená, je to moje dítě, vypiplali jsme ho a bojím se, že spadne někam, kam nechceme,“ líčí Ondřejova matka.

Rodiče v nejistotě 

Také Bázlerovi z Malých Žernosek na Litoměřicku mají autistického syna. Jejich Honzík je Ondřejovým vrstevníkem, chodili spolu do ústecké speciální školy. Teď je na zkoušku v pobytovém zařízení v Krupce pro děti s těžkými poruchami chování. „Pavlínka, Petruška, Šárka tam jsou, Dominik, Zdeněk, Marek,“ vypočítává redaktorovi Honzík, který právě po 14 dnech přijel na víkend domů. Návštěvě otvírá pivo a je s ním fajn, podle rodičů má ale prostě lepší chvilku.

Jak Bázlerovi popisují, Honzík rád chodí do supermarketu, fascinují ho skenery na pokladně a vracečky lahví – i proto vnucuje pivo, aby měl co vracet. Autistické „manýry“ měl už jako dítě, kdy se točil dokola se znělkou televizních novin, rovnal si do řady pytlíky s pudinkem a o víkendu s ním museli vlakem EC z Ústí do Prahy, kde s ním na hlavním nádraží několik hodin koukali na ceduli s odjezdy, a pak zase jeli domů.

Ukrajinci, kteří přebývali na pardubických Hůrkách, se vrátili domů.
Romští uprchlíci se vrátili na Ukrajinu. Je to sociální turismus, míní Netolický

I kdyby se Honzík v Krupce chytil, může tam zůstat jen do 26 let. Pak budou Bázlerovi muset znovu řešit, co s ním. Honzíkova matka popisuje podobně jako ta Ondřejova, že paradoxně když jim teď od problémového dítěte na chvíli ulevili, přesto zažívá těžké období. „Nemám kontrolu nad tím, co se s Honzíkem děje. I když si každý den voláme, on není schopný říct, jak se mu daří, jak se cítí, co dělal nebo co měl k obědu,“ říká Kateřina Bázlerová.

Rodičovská nejistota se v budoucnu může ještě prohloubit, pokud dá rodina Honzíka do ústavu, když ovšem bude v některém místo. Je ale pravděpodobné, že to nejhorší mají Bázlerovi s Honzíkem za sebou. Díky nedávné změně medikace už nezažívají jeho záseky, kdy byl schopný ležet kdekoli hodiny a hodiny na zemi, vystupoval z auta za jízdy, chodil dráždit do vesnice psy a rodiče fyzicky napadal.

Kvůli nevypočitatelnosti syna může pracovat jen otec. Matka se musela o Honzíka starat, i když byl ve škole v Ústí, nikdy totiž nebylo jisté, že se ho tam podaří dopravit. Zoufalí byli Bázlerovi z nedostatku informací, co a jak s dítětem s PAS dělat. Od lékařů se jich nedočkali, to spíš od jiných rodičů. Chyběly jim i odlehčovací služby důležité pro psychohygienu rodičů a sourozenců.

Ze zoufalství skočila pod vlak

Honzíkova maminka sama se sebou nikdy u psychiatra nebyla, ale přiznává, že měla myšlenky, že už to dál nepůjde. Takové, jaké mají rodiče s autistickými dětmi obvykle. Nedávno se jich několik desítek sešlo na konferenci iniciativy Pomozte nám z PASTi na ústeckém magistrátu. Tam si připomněli i případ matky autistického dítěte z Chomutova, která před šesti lety ze zoufalství i se synem skočila pod vlak.

Postel je součástí kampaně Chce to souhlas. Upozorňuje na problematiku znásilnění a nevhodnou definici znásilnění v českém trestním zákoníku.
OBRAZEM: Bez souhlasu nehraju. Na manželské posteli v centru Brna se fotí lidé

Odrostlých dětí s autismem v regionu přibývá. Obvykle už vyšli, vycházejí nebo brzy vyjdou jedinou příhodnou speciální školu v regionu, v Ústí na Severní Terase. Co s takovými dětmi dál, je problém, v Ústeckém kraji chybí speciální zařízení. V ústavech, kam by se podobné děti teoreticky daly dát, je čekací doba až několik let a obvykle tam na autisty stejně nejsou připraveni, jako  například v Libčicích nad Vltavou, kde se na místo čeká 15 let.