Jakou jste měl aktivní kariéru?
Vzpomínám na ni v dobrém, velké zranění mě nepotkalo. V mládeži jsem působil ve Vlašimi, kousek od tohoto města bydlím, takže přípravku, žáky a dorost jsem strávil tady, pak jsem tu hrál i za dospělý tým. Chodil jsem do práce a musel se rozhodnout, co bude dál.

Jak jste se rozhodl?
Fotbal ve Vlašimi nebyl na profesionální úrovni, takže jsem musel volit nižší soutěže, což byly Bílkovice, Štěpánov, Týnec nebo Chotýšany. Právě z Chotýšan jsem se dostal do Čáslavi, se kterou jsme hráli divizi a byl jsem tam rok. Sice to byla „jen“ divize, ale byl to klub na profesionální úrovni, hráči jen hráli fotbal. Vzhledem k tomu, že jsem dělal ještě v pohostinství, a nemohl jsem tedy fotbalu věnovat tolik času, jsem přešel do Kácova. Tam byl shodou okolností pan Jiruš. Následné přijetí ve Vlašimi od pana Haška i pana Jiruše bylo dobré.

Do zahraničí vás to netáhlo?
Měl jsem nějaké nabídky, že bych tam jezdil jen na zápasy. Kdybych hrál v zahraničí, tak bych si tady musel shánět tým, se kterým bych trénoval, což se mi nechtělo. V nižších soutěžích se trénuje jednou nebo dvakrát týdně, ale obvykle bývá skvělá parta, která si po zápase sedne a baví se. To pro mě bylo důležitější než někam přijet, odehrát zápas, vzít si peníze a jet domů.

Pracoval jste v pohostinství, mohl byste to rozvést?
Vystudoval jsem obor kuchař s maturitou, takže jsem po škole nastoupil do pohostinství. Rok jsem pracoval v Praze, jenže tam to bylo s časem špatné a fotbal se s prací skloubit nedal, i když mi majitel vycházel vstříc. Následoval návrat do Vlašimi, kde jsem začínal v sokolovně jako kuchař. Pak jsem přešel na pozici číšníka, nadřízený mi vycházel maximálně vstříc. Pokud jsem potřeboval na tréninky nebo zápasy, tak místo mě do práce šel můj nadřízený nebo jeho manželka. Začala se tady hrát profesionální soutěž, takže jsem s prací skončil.

Jak se jako vyučený kuchař díváte na současnou situaci v pohostinství?
Je to smutné. Například do obchodních domů nebo obchodů chodí velké množství lidí a nikdo s tím nic dlouhou dobu nedělal. Zavřené přitom musí být i ty restaurace, které mají malou kapacitu.

Bude to mít negativní dopad na existenci restaurací?
Rozhodně ano. Řekl bych, že velké problémy budou mít restaurace ve velkých městech, kde byli zvyklí na cestovní ruch a na cizince. Pokud si vezmu například Vlašim, tak většina restaurací to přežije. Některé se rozhodly pro prodej přes okénko. Myslím si, že až to bude možné, většina restaurací znovu otevře a zkusí začít znovu.

Teď už k brankářům. Máte radost z toho, že jste vyměnil práci v kuchyni za práci s fotbalovými gólmany?
Rozhodně mám radost z toho, že se mi koníček stal prací. Jsem kluk z vesnice, takže obecně ke sportu mám blízko. V létě jsem hrával fotbal nebo vybíjenou, v zimě hokej nebo jsem chodil do tělocvičny. Pak jsem se začal věnovat na plný úvazek fotbalu.

Kudy vedla cesta k trénování?
Trenérem brankářů jsem se stal v době, kdy tu ještě Zdeněk Hašek trénoval ČFL. Část kariéry jsem prožil v Čáslavi, kde jsem byl vedle Lukáše Webera. Vlašim pak hledala trenéra brankářů a Lukáš mě seznámil s panem Haškem. Sedli jsme si spolu a domluvili se. Nejprve jsem chodil na tréninky jen dvakrát týdně, postupně se z toho stalo mé zaměstnání.

Jak vypadá váš pracovní den?
Hodinu před tréninkem se snažím být na hřišti, abychom se s hlavním trenérem domluvili, co bude náplň tréninku a kolik času dostaneme my jako gólmani. Řešíme také to, na co se s brankáři zaměřit. Pokud víme, že jsme v zápase udělali nějakou chybu, tak se tomu chceme na tréninku věnovat. Zhruba 45 minut po tréninku odcházím ze hřiště, jdu na oběd. Pak následují odpoledne další tréninky, někdy jsou až do sedmi hodin.

Tréninky které kategorie vás baví nejvíce?
To takhle říct nejde. Někdy mi přijde, že například trénink s přípravkou nebo mladšími žáky uteče velmi rychle, protože je to baví a snaží se. Pak se třeba za čtrnáct dní stane, že ty stejné děti to nebaví, že už na trénink přijdou otrávené. V tu chvíli se k tomu musím postavit dobře já a motivovat je nějak k tomu, aby je trénink zase bavil.

Jak se změnilo trénování brankářů?
Poslední dobou se hodně dbá na to, aby gólman uměl hrát nohama. Často chodí s hráči do pole hrát různé hry, aby se zdokonalil ve hře nohama. Dříve se mohla hrát malá domů, z autu i z běžné hry. Gólman chytil míč do ruky a vykopával. Dneska už malou domů nemůže chytit rukama, takže se musí snažit hrát nohama. Dříve to bylo tak, že brankář nakopl míč na druhou stranu a všichni hráči tam běželi. Nyní už chtějí týmy hrát kombinačně, takže musí začít dobrou rozehrávkou a ta začíná většinou právě u brankáře.

Změnily se i možnosti, odkud brát inspiraci pro jednotlivá cvičení?
Ano, v začátcích jsem čerpal hodně z toho, jaké tréninky jsem zažil já jako dítě a jako aktivní brankář. Velkým posunem pro mě byla možnost absolvovat trenérskou A licenci. Při kurzu jsem se setkal s výbornými brankáři, Petrem Koubou, Pavlem Srníčkem, Danielem Zítkou nebo Martinem Vaniakem. Dále jsem hodně informací získal na internetu.

Takže moderní technologie využíváte?
Jasně. Například Rui Patriciu (portugalský brankář, pozn. red.) dává některé své tréninky na internet. Podobně to dělají i další. Snažím se o to, aby tréninky nebyly jednotvárné a hodně se měnily. Pokud jsou ti brankáři starší, tak si i sami řeknou, co potřebují. Já se na to připravím, zaměřím trénink tak, jak potřebují.

Který z gólmanů vám dělal největší radost?
V mládeži je to Jiří Šneidr, což je kategorie U12. Má o něj zájem Slavia Praha, jezdí tam na tréninky, absolvoval s nimi několik zápasů. U nás chytá o kategorii výš. Myslím si, že to je jeden z největších příslibů pro Vlašim. V A týmu je Pepa Řehák s Olivierem Vliegenem, který tu je od léta na hostování, Pepa je náš. Celkově ale naším klubem prošla celá řada brankářů, kteří dnes chytají v lize i zahraničí. Je radost se na dívat.

Povídejte…
Tomáš Holý chytá třetí nejvyšší anglickou ligu, Martin Chudý chytá první polskou ligu. Viktor Budínský odtud přestoupil do Sparty, teď chytá v Ostravě. Patrik Le Giang v Bohemce, Vilém Fendrich je v Opavě.

A co Filip Nguyen?
Filip prakticky skončil s fotbalem, přišel sem z Nového Bydžova, kde končila ČFL, jako třetí brankář. On sám říkal, že nevěděl, jestli bude chytat nebo rozvážet jídlo. Chodil za B tým, ještě před tím byly farmy, takže nastupoval za Čáslav. Postupnými kroky se propracoval na post jedničky, koupil ho Liberec a dnes je v reprezentaci.

To znamená, že jste velmi úspěšný trenér gólmanů?
Neříkal bych, že velmi úspěšný, ale někteří brankáři, kteří tu byli, se dostali do ligy (úsměv).

Při nejmenším Nguyenovi jste výrazně pomohl do vrcholového fotbalu…
Mám radost, když se každý hráč z Vlašimi dostane do velkého fotbalu, u brankáře mám radost větší, to přiznávám. Konkrétně u Filipa mám větší radost ještě o to, že se rozmýšlel, co bude dělat. My jsme mu pomohli znovu nastartovat kariéru.