Jaké máte vzpomínky na fotbalové začátky?
Mé fotbalové začátky byly v Neštěmicích. Ve čtyřech letech jsem začal pobíhat po hřišti. Na toto období mám krásné vzpomínky. Mamka mi schovávala staré fotky, když se na ně podívám, vybaví se mi hodně vzpomínek. Neštěmický fotbal mi toho dal hodně, nedám na něj dopustit.

Věděl jste už v tomto věku, že jste ve fotbale lepší než vaši vrstevníci?
Nevím, jestli se to dá takhle přímo říct. Ob týden jsem vyhrával nějaké ocenění, ze kterého jsem měl radost, myslím, že už tehdy jsem nějakým způsobem vnímal, že mi fotbal jde a hlavně mě naplňuje. Tušil jsem, že mám docela dobře našlápnuto, abych se z Neštěmic posunul výš. S týmem jsme se dostávali na kvalitně obsazené celorepublikové turnaje, na kterých jsem rovněž získával ocenění.

Máte talent od narození, nebo jste tréninku dával více než ostatní?
Ten, kdo mě zná, tak ví, že v mládí jsem na talent hodně spoléhal. Kvůli tomu jsem se ve fotbale několikrát spálil. Nějaký talent jsem zdědil po tatínkovi. Mamka vždy říkala, co mi pánbůh sebral na rukou, to mi dal do nohou. Myslím si, že to je spíše o talentu.

Takže manuální práce nejsou vaší silnou stránkou?
(smích) To je otázka na moji přítelkyni a mamku. Abych pravdu řekl, manuálním pracím se snažím úplně vyhýbat.

Hovořil jste o tom, že jste se několikrát spálil. Mohl byste být konkrétnější?
Kolikrát jsem nedokázal ukočírovat svou povahu a temperament. Jsem člověk, který si vždy řekne to své. Nedokázal jsem rozeznat, co můžu a nemůžu říct. Mým problémem byla hlava, snažil jsem se prosazovat vždy můj názor, jenže ne vždy to jde.

Mimochodem, na kterém postu jste začínal?
Od mala jsem měl trochu problémy s nadváhou, nebyl jsem vždy hubený, takže jsem vždy hrál útočníka. Na tomto postu jsem také přešel do Teplic.

Váš přestup z Neštěmic do Teplic byla věc, která dříve či později musela přijít?
Asi ano. Pamatuji si, že jsme jeli na turnaj do Žernosek, a tam jsme hráli dvojzápas s Teplicemi. Dal jsem tři čtyři góly a právě po tom turnaji mi mamka říkala, že ji kontaktovaly Teplice s tím, že o mě mají zájem. V osmi letech jsem přestoupil do Teplic, rozhodla o tom spíše mamka než já.

Bylo to rozhodnutí správně?
Jsem vděčný za to, že se přestup tenkrát povedl. Hodně lidí říkalo, že je to hodně brzy, že bych se měl v Neštěmicích ještě vyhrát. Mamka měla názor, že mám takový talent, že bych se v kariéře měl posunout už v takto nízkém věku.

Měly o vás zájem i jiné kluby?
Později jsem se dozvěděl, že FK Ústí mělo enormní zájem, abych hrál za Armu. Mamka mi říkala, že i pražské kluby projevily zájem. Jezdili jsme s Neštěmicemi na turnaje, kterých se účastnily Sparta, Slavia nebo Bohemians Praha. Tyto soupeře jsme poráželi, měli jsme dobré výsledky. Pro mamku ale byly Teplice prioritou. Odejít do Prahy by v té době nebylo tak dobré jako jít do Teplic.

Jednalo se o velký posun v kariéře?
Když si vybavím první tréninky v Teplicích, tak to rozhodně posun byl. Přišel jsem na Edisonku, sportovní základní školu a místo tělocviku jsem měli dvouhodinové fotbalové tréninky. Tréninky byly jiné, vybavení bylo také odlišné. Už jako malí jsme se vídali s hráči hlavního týmu. Když do Teplic přijela Barcelona, tak jsme šli s hráči za ruku při nástupu.

Jaké to bylo?
Byl to parádní zážitek, na zápas se šla podívat i moje mamka. Chodili jsme i na ligové zápasy, v pozdějším věku jsme pak podávali míče. Bylo to fajn.

V Neštěmicích jste patřil mezi nejlepší, byla to role, kterou jste měl i v Teplicích?
Nechci lhát, ale řekl bych, že do určitého věku ano. Když jsem přišel do Teplic, tak se mi dařilo. I v Teplicích jsem patřil k těm lepším, pravdou ale je, že postupem času se to vyrovnávalo.

Jaká jste měl očekávání od kariéry, kam jste to chtěl dotáhnout?
Prvním velkým cílem bylo zahrát si českou nejvyšší ligu. Dlouhodobým cílem je italská Serie A nebo turecká liga. Hlavním cílem je to, abych byl zdravý a fotbal mě naplňoval.

Vyhýbala se vám zranění?
První výraznější komplikace přišla v době, kdy jsem dostal pozvánku do reprezentace. Trpěl jsem na kyčle a lékaři dlouhou dobu nevěděli, co mi přesně je. Až po nějaké době přišli na to, že mám únavovou zlomeninu stydké kosti. Jinak se mi velká zranění vyhýbala.

Jaké bylo oblékat dres národního týmu?
Krásné. Když jsem slyšel na prvním mezistátním zápase hymnu České republiky, tak jsem měl husí kůži a bylo mi do breku. Nastupovat s lvíčkem na prsou je nepopsatelný pocit. Myslím si, že to bylo v reprezentaci do patnácti let ve Španělsku. Ve skupině jsme měli Německo, Španělsko a Francii. Právě proti domácím jsem nastoupil poprvé v dresu reprezentace.

Vraťme se k vašim cílům. Co udělat pro to, abyste se dostal do zahraničí?
Odpovím trochu obsáhleji. Vždy je pro mě nejdůležitější, abych si srovnal hlavu. Mnohokrát jsem o sobě pochyboval. Když jsem se dostal z prvoligové Příbrami do třetiligového Benešova. Byl to velký skok, musel jsem si srovnat věci v hlavě. S tím mi pomohla mamka a má přítelkyně. Teď jsem zpět v Příbrami a musím všem dokázat, že na to mám a že bych se mohl posunout i dál.

Jste zatím s výkony v Příbrami spokojený?
Musím asi šestkrát zaťukat na zuby, spokojený jsem a moc. Byly tam nějaké chyby, ale i tak jsem spokojený. Nejsem ovšem spokojený s tím, kolik bodů máme v tabulce. Myslím, že za výkony od nového roku bychom si zasloužili více bodů. Jsem vděčný, že jsem dostal šanci a mohu hrát tuto soutěž.

Jakým trenérem je Pavel Horváth?
Férový, do očí říká dobré i špatné věci. Myslím si, že je to kamarádský trenér, který s námi na tréninku trénuje, hraje s námi bago. Po tréninku se nám věnuje. Nechci lhát, nechci nikomu lézt do zadku, ale z mého pohledu je to jeden z nejlepších trenérů, které jsem kdy měl.