Zázrak: po těžkém úrazu nohou zase nazul kopačky a začal hrát

Osobnost Deníku

Osobnost Deníku Tomáš Výborný odmítal nabídky, teď už prý žádné nechodí

S fotbalem začínal v Čáslavi, kde vydržel do dospělého věku. Po krátkých…

Je to pokaždé málem jako pohádkový příběh. Ten s dobrým koncem. To když se slavní sportovci vrací na kolbiště po těžkých úrazech. Obvykle jim tleská napěchovaný stadion. Ale fotbalisté na krajské či okresní úrovni se takové slávy těžko dočkají. Jan Vaněk z Kolína však po fanfárách ani nikdy netoužil.

„Stačí mi, že jsem zdravý, zase může kopat do balonu a mám skvělou přítelkyni, s níž jsem přes dva roky, a rekonstruujeme společné bydlení. Minulostí už se nezabývám,“ směje se osmadvacetile­tý hráč.

Patří k těm sportovcům, kteří přemohli krutý osud a vyléčili se z komplikovaných zranění. A od letošní sezony opět mohou nasávat specifickou atmosféru šatny, kde vládne parta spoluhráčů.

Jan Vaněk, fotbalista Ratboře, účastníka okresního přeboru na Kolínsku, si ohromně váží náklonnosti paní štěstěny. Ta jej v červnu 2005 ochránila při těžké autonehodě. Čelní náraz do stromu ve staré škodovce mu sice způsobil mnohačetná poranění včetně vážných zlomenin nohou, ale lékaři ve vinohradské nemocnici a později rehabilitační pracovníci dokázali takřka nemožné.

„Dva měsíce jsem ležel v nemocnici a nemohl chodit. Je neuvěřitelné, že zase hraju fotbal,“ říká dojatě mladý muž.

A že šlo opravdu téměř o zázrak, dokládají i současné reakce zasvěcených.

„Někteří lidé si doslova ťukají na čelo, když slyší, že zase hraju. Dva a půl roku mě potkávali o berlích. A hasiči, kteří byli na místě nehody a viděli, v jakém jsem stavu, tomu také prý nemohou uvěřit,“ líčí Jan Vaněk, který napřed v Ratboři začal trénovat A – mužstvo a po více než třech letech od nehody, v srpnu 2008, zase nastoupil do mistrovského zápasu. Doma proti celku Býchor.

„Neslavná premiéra. Prohráli jsme a já dostal v 85. minutě červenou kartu. Zbytečně emotivně jsem reagoval na faul a slovně jsem urazil protihráče a pak i rozhodčího. Vyfasoval jsem stopku na čtyři zápasy,“ mračí se.

Od soupeřů ale přijímal obdiv. Hlavně od hrajícího trenéra Býchor Libora Tichého. „Zrovna Honzovi návrat upřímně přeju. Vždycky to byl perfektní kluk,“ řekl Tichý, Vaňkův spolužák se základní školy. A také letitý spoluhráč.

Druhé datum narození by si Jan Vaněk mohl poznamenat v kalendáři na 4. června 2005. Byla sobota. Ratboř, tehdy ještě účastník I.B třídy, odehrála okresní derby proti Jestřabí Lhotě.

Vaněk zhltne po zápase se spoluhráči k večeři uzené maso, zapije dvěma žlutými limonádami a vydá se do Vlašimi za svou přítelkyní. „Ještě z Ratboře jsem jí volal. Byla v Praze v divadle a chystala se k návratu domů. Bylo to skvěle vypočítané, že se ve Vlašimi sejdeme,“ vzpomíná Jan Vaněk.

Od cesty jej neodradil ani návrh jednoho z kamarádů, aby nejezdil a raději spolu zašli na pivo. „Byla to jedna z mnoha zajímavých náhod. Další bylo třeba to, že tu sobotu jsem měl jet do toho pražského divadla také. Dal jsem ale přednost fotbalu, s dívkou jsem chtěl být až večer,“ vypráví fotbalista.

Na rande už ale nedošlo. Mezi Uhlířskými Janovicemi a Mitrovem na Kutnohorsku přišla tragická chvíle. „Na rovném úseku silnice jsem najednou sjel do příkopu a narazil do stromu (fotografie vraku zelené škodovky najdete ve fotogalerii přiložené k tomuto článku). Dodnes nevím, jak se to stalo. Nic si nepamatuju. Ale z doslechu vím, že jsem byl při příjezdu záchranářů při vědomí a dokonce jsem jim nadiktoval zpaměti číslo mobilu na tátu. A přitom kdybyste se mě na něj zeptal u té večeře, musel bych se podívat do svého telefonu. Záhada,“ diví se ještě dnes.

Pak už to šlo rychle. Upadl do bezvědomí, vrtulník jej dopravil do nemocnice na pražských Vinohradech a tam se probral až po čtyřech dnech.

„Pamatuju si, že jsem byl plný optimismu a dělal si naděje na rychlé uzdravení. Ale když jsem se pak dozvěděl rozsah svých zranění, už to taková sláva nebyla,“ tvrdí Jan Vaněk.

A lékařská zpráva opravdu příliš optimismu nenabízela. Několikanásobná tříštivá zlomenina stehenní kosti levé nohy, těžký výron levého kotníku, fraktura kolenní čéšky pravé nohy, přetrhané vazy v pravém koleni, četné řezné rány v obličeji a na rukách, přetrhané šlachy na prstech levé ruky a také zlomenina očnicového oblouku lebky.

„Bylo toho hodně. Absolvoval jsem celkem osm operací, marodil jsem dva a půl roku. Některé rány se špatně hojily, dokonce mi praskla třiceticentimetrová kovová výztuha stehenní kosti. Doktor říkal, že to je hodně velká rarita, kterou ještě neviděl. A u levého oka mám už napořád kovové šrouby. Normálně je rukou nahmatám. Uf, byla to hodně dlouhá a složitá doba,“ uleví si.

Pomalé uzdravování sžíralo psychiku. Po půl roce od nehody se navíc rozpadl sedmiletý vztah s přítelkyní, za kterou Honza v osudný den jel.

„To pro mě byla hodně velká rána. Stejně jako každá další návštěva u lékaře. Člověk je plný očekávání a najednou zjistí, že se nic moc nezměnilo, nikam se nic neposunulo,“ říká. A přiznává i pocity bezmoci a také méněcennosti.

„Je hrozné, když si ani nemůžete donést talíř ke stolu a jste dlouhodobě odkázaní na pomoc jiného člověka,“ podotýká s tím, že nejvíc mu v těžkých chvílích pomohli ti, které měl vždycky nejblíž. Rodina. „A nová přítelkyně. Ta mi hodně zvedala psychiku při dalších operacích,“ dodává Honza, který nezapomíná ani na spoluhráče. „Chtěl bych jim poděkovat za podporu při snaze o návrat.“