„Roli sehrála časová zaneprázdněnost. Záměr ztlumit svoje působení v klubu jsem avizoval už loni v srpnu. Funkce ředitele poměrně velké základní školy úplně nejde dobře skloubit s funkcí předsedy poměrně velkého sportovního klubu,“ upřesnil v rozhovoru pro Deník.
Vašku, po dlouhých letech jste odstoupil z vedení FK Čáslav. Znamená to váš definitivní konec v čáslavském fotbale nebo budete v nějaké funkci pokračovat?
Momentálně jde o úplný konec v FK Čáslav. Po všech stránkách. Jak ve vedení, tak jako trenér.
Jak dlouho jste v Čáslavi působil?
Řekl bych devatenáct let. Začínal jsem trénovat hráče ročníku 1986, když jim bylo patnáct let. To je dneska generace, která už s fotbalem pomalu končí. Taky už mi mí bývalí svěřenci vodí děti do školy nebo na fotbal.
Kdo vás tehdy do Čáslavi přivedl?
Tenkrát to byl Milan Janda. Fungoval jako vedoucí mládeže a oslovil mě. Já jsem končil studium na vysoké škole a začínal učit. V Paběnicích jsem trénoval přípravku a v ní třeba Jardu Vlacha, porazili jsme tu čáslavskou a hned mi hodil laso.
Od kterého roku jste byl ve vedení FK Čáslav?
To nedokážu říct přesně. Na pozici šéftrenéra mládeže tak patnáct let, jako předseda více jak deset let.
Ještě když se v Čáslavi hrála druhá liga?
Určitě, dokonce ještě předtím. V té době byla mládež hodně odtržená a nikoho moc nezajímala. Klubem tehdy rezonovalo, že domácí hráči na ČFL a později druhou ligu nemají. Pokud si dobře pamatuji, do pozice šéftrenéra mě uváděl Martin Svoboda. Ale to už je opravdu pravěk.
Proč jste se tehdy rozhodl do vedení vstoupit?
Postoupili jsme s ročníkem 1989 do žákovské ligy, nejvýraznějším talentem byl pozdější vicemistr Evropy U17 Kuba Süsser. V žákovské lize jsme se i další rok udrželi. Také díky pomoci Martina Frejlacha a Tondy Schwarze, jejichž přestupy z Kutné Hory tenkrát udělaly zle hlavně u tvého dědy (Josef Pavlík – pozn.) (smích). Prostě mě bavilo dělat mládežnický fotbal a začali jsme mít úspěchy, tak jsem postupně začal zastupovat mládež ve vedení klubu a nakonec klub několik let řídil celý.
Nejhorší období přišlo ve chvíli, kdy z klubu odešli Řekové?
Bylo to každopádně hodně složité období, v té době byl klub hodně zadlužený. S Tomášem Haniakem jsme řešili převod mužského fotbalu zpět do čáslavských a vlastně českých rukou. Tam to chvíli vypadalo i na konec klubu. Nebyla to příjemná jednání u právníků. A klub to zadlužilo ještě víc.
Opustil jste stabilizovaný klub?
Za sebe mohu říct, že určitě ano. Já i všichni členové klubu, kteří se sešli na valné hromadě, jsme konstatovali, že je klub v nejlepší kondici, co pamatujeme. Závazky jsou minimální, tedy alespoň ve srovnání s tím, jak to bylo před pár lety.
Proč jste tedy skončil?
Roli sehrála časová zaneprázdněnost. Záměr ztlumit svoje působení v klubu jsem avizoval už loni v srpnu. Funkce ředitele poměrně velké základní školy úplně nejde dobře skloubit s funkcí předsedy celkem velkého sportovního klubu. V obou případech mluvíme o zodpovědnosti za stovky lidí. Další důvody se postupně kupily, až vše vyvrcholilo tímto razantním krokem. I když jsem původně myslel, že zůstanu jako trenér přípravek, nakonec to dopadlo jinak.
Odcházíte v dobrém?
V emocích a s rozporuplnými pocity. Nechtěl jsem pokračovat ve vedení klubu, takže jsem rád, že se našel v tomto případě tým, který čáslavský fotbal povede, na druhou stranu jsem ale měl jinou představu, jak by měl být provoz klubu dál nastavený.
Co se vám na současném nastavení nelíbí?
Moje osobní zkušenost, kterou jsem za ta léta ve vedoucích funkcích získal, mi zkrátka říká, že individuální odpovědnost je v řízení jakékoliv instituce, ať už sportovního klubu nebo školy, nezastupitelná. Výkonný výbor se rozhodl pro kolektivní odpovědnost bez předsedy. Nejsem toho zastáncem a taky jsem tento netradiční formát řízení klubu na valné hromadě otevřeně kritizoval. Ale teď už budu doufat, že se mé obavy nenaplní.
VÁCLAV VONDRA stál několik posledních let v čele fotbalového klubu FK Čáslav, kde začal před devatenácti lety trénovat. Jako fotbalista byl známý pro svůj střelecký um. S fotbalem začal v osmi letech, ale moc klubů nevystřídal. Zahrál si za žáky Močovic a dospělé Paběnic, Čáslavi a Tupadel, jeden start má i za Bílé Podolí. Za svůj největší úspěch považuje vybudování Sportovního střediska mládeže FK Čáslav. Nyní pracuje jako ředitel Základní školy Sadová v Čáslavi.
Bydliště: Krchleby
Věk: 45
Povolání: ředitel ZŠ
Vzdělání: vysokoškolské
Fotbalové kluby: Paběnice, Čáslav, Tupadly, Bílé Podolí
Oblíbené jídlo: nyní už vše
Oblíbené pití: káva
Oblíbené filmy, seriály: MASH, detektivky
Oblíbené sporty: cyklistika, hokej
Povede nový výkonný výbor klub správným směrem?
Já si to budu přát. Hlavně čáslavská fotbalová mládež je takové moje dítě, byť prožíváme nějaké bouřlivější období.
Trénoval jste ještě v právě skončené sezoně?
Mladší přípravku. Bavilo mě to a snad i děti. Nehráli jsme ještě soutěž. Ale třeba v Ondrášovce Cupu jsme postoupili do semifinále, pořádali ho a zahráli si třeba se Slavií. Teď dotáhnu v červnu pár tréninků a skončím úplně.
Hrajete někde aktivně fotbal?
Už ne. Dlouho ne. Jedno souvisí s druhým. Měl jsem fotbal každý den a přestal mě bavit. Nechodím si zahrát ani za staré gardy. Naposledy jsem hrál turnaj v Paběnicích s hokejkami z Liberce. Na malém hřišti to ještě šlo. (smích)
Jak jste se loučil s kolegy?
Bohužel jen e-mailem. Poděkoval jsem všem za spolupráci a krásné roky. Předpokládám, že s většinou trenérů se někde potkám a budu mít příležitost rozloučit se osobně.
Vzpomenete si na zajímavé fotbalisty, kteří vám za devatenáct let v Čáslavi prošli rukama?
Když jsem začínal, tak jsem měl ročník Petra Jandy, ale ten už byl v dorostu. Třeba Martin Vajgl z té doby byl dlouholetou oporou mladoboleslavského béčka a později Dobrovic. Další byl Kuba Süsser, který nyní působí v Německu. Později třeba Karel Hejný, ten byl naposledy v Třinci a na Žižkově. Pár kluků si koplo druhou ligu a ČFL v Čáslavi. I když v době, kdy se sestupovalo. Zajímavých hráčů máme hodně, třeba vloni jsem byl na turnaji v Brně, kde si tři kluci od nás zahráli proti Manchesteru United. V poslední době se pyšníme i mládežnickými reprezentanty, což je skvělé. O jednotlivcích ale fotbal jako takový není.
Na co jste nejvíce hrdý za vaše působení?
Jednoznačně na vybudování Sportovního střediska mládeže. Když jsem přišel, tak v Čáslavi byly dva týmy žáků, dvě přípravky a jeden tým dorostu. Dnes končíme na čtrnácti týmech, a měli jsme i víc. V předloňském roce jsme měli i statut Sportovního centra mládeže, naše dorosty hrály nejvyšší a druhou nejvyšší soutěž v republice. Zahrát si mistráky na Spartě, na Bohemce, v Teplicích nebo v Liberci považuji za obrovský úspěch. Nyní už tento statut může mít jen klub, který má A tým minimálně ve druhé lize. Cením si i toho, že jsem poslední čtyři roky mohl být u krajské reprezentace U13, což je nejvyšší reprezentace v této kategorii. Dvakrát jsme postoupili na mistrovství republiky, pokaždé s početným zastoupením kluků z Čáslavi.
