Michale, v létě jste přestoupil do Malína. Co vás k tomu vedlo?
Tým trénuje táta, tak mě ještě na poslední rok přemluvil. Malín má postupové ambice, tak jsem mu řekl, že rok to ještě vydržím a pak se vrátím zpět do Paběnic.

V Paběnicích, odkud jste do Malína přišel, jste byl spokojený?
Ano, tam je to ideální. Skvělá parta, která si chodí zahrát fotbal a neřeší nějaké ambice či problémy. Vyhrát chceme vždycky, ale když se prohraje, tak se také nic neděje.

A co když Malín postoupí do I. B třídy?
Se mnou už tam nebude. (smích) Na tuto soutěž jsem už starý. Přenechám to mladším.

Kde a kdy jste začínal s fotbalem?
Začal jsem v Kutné Hoře snad už někdy ve třech letech. Jsme fotbalová rodina, takže jsem se s balonem narodil. Postupně jsem pak hrál v Čáslavi, Kutné Hoře nebo v Kolíně. Pak jsem se vrátil zpátky. Hrál jsem za okresní týmy.

A jaké soutěže jste si zahrál?
Od žáků až po dorost jsem hrál ligy. V Kolíně jsem hrál chvíli za chlapi druhou ligu, ale pak jsem se vrátil do Kutné Hory, kde se hrál krajský přebor. Následně jsem přestoupil do Paběnic, kde jsme kopali I. B třídu. Po sestupu už jsem hrál jen okresní přebor.

Na jaké spoluhráče nejraději vzpomínáte?
Nezapomenu na svého bratrance Pavla Růžičku. S ním se mi hrálo vždy úžasně. On mě kdysi ukecal i k přestupu do Nových Dvorů. Tam jsem šel kvůli němu.

Vždycky jste hrál v obraně?
Ano. Buď stopera, nebo krajního beka. Bylo mi jedno, jestli vlevo nebo vpravo, protože umím oběma nohama. Někdy jsem hrál i střed zálohy v okresním přeboru.

Co děláte za povolání a jak se vám ho daří nyní skloubit s fotbalem?
Momentálně dělám na drahách. Když má člověk fotbal rád, tak si jednou týdně čas na trénink najde. Práce ani rodina mi rozhodně nepřekáží. Manželka také hraje fotbal a toleruje mi ho. (smích)