Jak došlo na vaše angažmá v Jirnech?
Za dlouhý trenérský život vzniknou mezi lidmi nějaké vztahy. Někdy pomůže ten tomu, jindy naopak. Já nyní cítil povinnost, že bych měl něco odvést lidem, se kterými jsem ve fotbalovém životě něco zažil. Rozhodl jsem se takto, i když to nebylo lehké. Na Viktorce s dorostem mě trénování naplňovalo i bavilo. Měl jsem prima partu, s níž bylo radost dělat.
Tuším správně, že jste mluvil hlavně o majiteli jirenského klubu Josefu Jíchovi?
Setkal jsem se s ním snad už před dvaceti lety. Trénoval jsem tenkrát na Xaverově, když se tam koupila druhá liga od Chrudimi. Pan Jícha mi jako mladý kluk dělal vedoucího a asistenta. Tam jsme se potkali. Hrozně dlouho jsme se neviděli, ale už mě oslovil několikrát. Tentokrát jsem se rozhodl, že to v Jirnech zkusím.
S novým týmem už máte za sebou úvodní tréninky. Co vám napověděly?
Zima je specifická… Vždycky, když člověk do něčeho jde, má nějaké představy a realizace bývá trochu jiná. Myslím, že v Jirnech je kvalitní kádr, který na soutěž má. Teprve čas mi ukáže. Trénujeme pětkrát týdně. Věřím, že kluci to berou naprosto vážně. Jsou poctiví a dá se s nimi pracovat.
Znal jste se s některými hráči?
Je to až úsměvné, ale setkal jsem se s hráči, které jsem měl před dvaceti lety v dorostu – Kejha, Šimek, Marcel Šťastný, jestli tu bude. Trénoval jsem paradoxně už i jejich kluky.
Chystáte se s kádrem nějak výrazně zahýbat, nebo vsadíte víceméně na ten podzimní?
Myslím, že kádr zůstane tak nějak stejný. Jestli se jedná o doplnění, tak na dvou třech místech. A cíle? Každý říká, že se chce fotbalem bavit, a přitom chce každý vyhrávat.
S třetí ligou máte stále ještě docela čerstvé zkušenosti ze sousedních Záp. Jaké jsou? Byť nyní je soutěž specifická dvaceti účastníky…
Dvacet týmů je hodně a navíc jsou tam farmy, které to ovlivňují. Může se vám stát, že zrovna narazíte na úplně jiné mužstvo. Ale je to dané a nemá cenu se bavit, jestli regulérní, či ne. Každý se s tím musí vyrovnat. Řekl bych, že soutěž je dost náročná. Mužstva většinou nejsou profesionální. V sezoně hrají důležitou roli zranění, forma… Když se vám podaří udržet fungující kostru, je to dobré. Jestliže se vám ale zraní tři stěžejní hráči, což jsem v Zápech taky zažil, tak mužstvo výsledky ztratí.
Když už byla řeč o Zápech, jaké reakce čekáte při vzájemných zápasech s největším rivalem?
Je to jeden zápas za půl roku. Zastávám názor, že by se k sobě všichni měli chovat slušně a mít normální vztah. Pak přijde utkání, které je vždy trochu vyhrocené, ale spíše pro diváky. Je to bitva, lepší vyhraje. Rozhodně nejsem pro nějaké vyhrocené vztahy ještě mimo utkání. Myslím, že jsme tak i navázali. Mám velice dobré vztahy se Zápy, což jsme hned realizovali. Třikrát týdně trénujeme v Zápech, kde je pěkná umělka. Bez problémů jsme na všem dohodli.
Jirny zimují na šestém místě. Vidíte vy osobně prostor pro zlepšení?
Zatím se o tom nemůžu bavit. V přípravě trénujeme na malých hřištích, na velkém jsme ještě nebyli ani nehráli zápas. Těžko bych to mohl popravdě říct.
Majitel klubu je známý i tím, že s týmem hraje jen nerad přípravná utkání, nebo jen minimum. Shodnete se na tom?
My se určitě neshodneme minimálně na dvou věcech z pěti. Trenér do něčeho jde a nemůže zlomit všechno, jak by chtěl, ale když se podaří alespoň něco, tak je to v pořádku. Nemůžu si myslet, že zlomím všechno, i když zrovna toto jsem nikdy nezažil. Snažím se tedy vyjednat alespoň čtyři utkání.
Trenér Boev, který sezonu rozjížděl, vydržel pouze třináct kol. Víte o tom? A co na to říkáte?
Vím to. Když jsem se tady sešel, v nadsázce jsem povídal: Pepo, není ani potřeba podepisovat žádnou smlouvu. Znám tě. Jednou, dvakrát prohrajeme a stejně skončím. Nemůžu vědět, jestli tady budu dva měsíce nebo tři. Takhle s nadsázkou to beru, protože není správné, aby se trenéři měnili každou chvíli. Co jsem slyšel, tak trenér byl dobrý. Ale nejsem tu, abych pitval, co se tu událo.
Václav Hradecký (67) začínal s trénováním u mládeže doma v Brandýse nad Labem, kde s tehdejším dorostem postoupil do druhé ligy této kategorie. Za obrovské štěstí považuje následnou šanci trénovat v klubu dospělé, s nimiž postoupil z divize až do druhé nejvyšší soutěže, která se v Brandýse hrála sedm let. „Nádherná práce. Byla to zásluha výborné party a všech okolo, kteří vám pomáhají," vzpomíná na více než čtvrt století starý úspěch. Druholigovou štaci opustil po asi pěti letech. „Chtěli, abych trénoval profesionálně, ale já se nechtěl vzdát práce. Asi šestadvacet let jsem dělal v tiskárně a práce pro mě byla to hlavní. Fotbal byl zábavou," přibližuje dnes, co předcházelo přechodu do nedalekých třetiligových Neratovic. Odtud vedly po dvou sezonách Hradeckého kroky na Žižkov. „Pan Horník mě znal z Brandýsa a povolal mě k mládeži Viktorky. Z těch celkem devíti let jsem byl asi šest let u áčka." Od televizní věže pak v Praze přesídlil k Botiči. V Bohemce působil jako asistent u prvního týmu a zároveň vedl dorost, respektive juniorku. Následovalo laso od kamarádů ze Záp, kde setrval necelé dva roky do jara 2013. Před příchodem do Jiren trénoval dorost Žižkova. Jako hráč oblékal dres Brandýsa, Viktorie Žižkov, Neratovic a Čelákovic.