„Velká komplikace je to především u dorostu a juniorů. Ztratit rok v tomto období muže být pro další hokejový vývoj každého jedince rozhodující," říká generální manažer HC Příbram Miroslav Bláha, který poukazuje na hokejové dění ve Švédsku, a zároveň volá po tom, aby druhá liga můžu dostala status profesionální soutěže.
Měla se podle vás druholigová soutěž mužů dohrát?
Můj názor je, že se v určitém zpřísněném režimu měla rozběhnout už dávno. Jednoznačně by bylo lepší mít hráče v režimu a pod kontrolou, než to zavřít. Všichni přece víme, že ti kluci nesedí jen na zadku u televize… tím pádem jsou rizikovější, než kdyby fungovali v tréninkovém, zápasovém režimu a byli pod pravidelnou kontrolou. Jenže ministerstvo zdravotnictví nedalo povolení a bez něj hrát nelze. Takže ano, dohrát se měla.
Neznamenal by ale nabitý program moc velkou zátěž na hráče?
O zátěž ani tak nejde. Soutěž by se samozřejmě zkrátila, dohrát se dala. Nehledě na to, jak už jsem řekl, mohlo se při stanovení konkrétních podmínek hrát už dříve. Tím, že se to všechno pořád prodlužovalo, tak to celé spělo k očekávanému konci.
Co tento konec znamená z pohledu klubu?
Celá koronavirová sezona je nejen pro náš klub, ale i pro všechny ostatní, doslova likvidační. Náhrady pro druhou ligu nejsou. Plnění sponzorských smluv je složité, případně nulové. Pokud se nehraje, není sponzorům co nabídnout, zároveň má spousta z nich sama existenční problémy.
Znamená to ohrožení účasti A-mužstva v dalším ročníku soutěže?
Jsme ve druhé lize druhou sezonu a pokaždé to probíhalo v tomto duchu. Ani jednou jsme soutěž nedohráli do konce. Jsou to opravdu smolné dva roky. Určitě tedy pro příští sezonu nastavíme nějaký udržovací režim. Průběžně budeme řešit i ekonomickou situaci. A to podle toho, kolik sponzorů nám kvůli koronavirové pandemii odpadne. Od toho se bude samozřejmě odvíjet i tvorba kádru.
Jak předejít tomu, aby se tato situace neopakovala?
Existuje jedno jediné možné řešení. Je zapotřebí, aby druhá hokejová liga získala status profesionální soutěže. Stejně jako extraliga a Chance liga. Jen tak může v případě přetrvávajících problémů fungovat v určeném režimu.
Co to znamená pro hráče?
Ta doba je dlouhá, prakticky rok se pořádně nehraje. Máme v našem kádru nabité mladé kluky, kteří se ale potřebují a chtějí dále rozvíjet, protože mají i třeba vyšší ambice. Uvědomme si, že hráči, kteří momentálně nastupují v NHL, si v minulosti prošili druhou ligou. Až pak postupovali do vyšších soutěží. Je to pro ně tedy velmi nepříjemné, protože zápasovou praxi, o kterou momentálně přicházejí, jim nikdo nenahradí.
Konec soutěží se ovšem netýká jen mužů, ale i mládeže. Je tohle ještě větší problém?
Je to dost podobné. Mládež by také měla alespoň trénovat. Nejen, že by byla pod kontrolou, ale hlavně by měla nějaký pohyb, čímž bychom přispěli k tomu, aby se nevychovávala generace peciválů. To, jak momentálně funguje, není dobré, ale všechno se dá nastavit. Jen se musí chtít.
Co to může znamenat z hlediska výchovy nových talentů? I s přihlédnutím na to, že v tomto směru za dalšími hokejovými velmocemi v posledních letech zaostáváme…
Je zapotřebí to rozdělit. U dětí se to dá dohnat, přestože ani u nich zápasovou praxi ničím nenahradíte. Velká komplikace je to pak především u dorostu a juniorů. Ztratit rok v tomto období muže být pro další hokejový vývoj každého jedince rozhodující. Když za rok dostane junior nabídku a bude mizerný, nikoho nebude zajímat, že byl koronavirus a on rok nehrál, to je realita. To samé, pokud půjde do zahraničí. Nehledě na to, že tam se v nějakých režimech dál trénuje a někde dokonce hrají i zápasy. Jako například ve Švédsku…
Můžete to rozvést?
Švédové se samozřejmě rovněž potýkají s koronavirem, ale tamní vláda razí názor, že nechce vychovat generaci peciválů, že sport podporuje imunitu. Proto ho podporuje. Byl jsem tam v létě, tedy v době, kdy oproti Česku měli hrozivá čísla počtu nakažených, nicméně byli v pohodě.
Jak to vypadalo v praxi?
Přístup byl jasný. Chtěli to držet v chodu, dokud to jen půjde. Od vlády měli doporučení, nikoliv striktní zákazy. Přerušení soutěží přišlo až teď nedávno, ale nikdy nepřestali trénovat. Ročníky 2004 a mladší tam normálně hrají přátelské zápasy v povoleném režimu. To znamená v omezeném počtu a za dalších stanovených podmínek. Důležité ale je, že pořád to je v chodu. Nikdo tam nebude mít ztrátu skoro celé sezony, jako u nás.
Čím si to vysvětlujete?
Společnost tam funguje úplně jinak, pro mě to je vždy oáza klidu. Jejich životní tempo je daleko pomalejší, ale vše funguje jak má.
Proč tedy vlastně nejsme schopni na mládežnické úrovni konkurovat těm nejlepším?
Chybí nám lidé, jako byli Bukač, Dovalil, Kostka a další. Ten trend je dlouhodobý. Stačí se podívat, jak dlouho jsme nepřivezli z vrcholné akce medaili. Pokud se nepodíváme pravdě do očí a neuděláme změny systémové, tak se nic nezmění. Dá se to nastavit tak, aby to do pěti let přineslo ovoce.
Co by se mělo změnit?
Podle mě se málo trénuje právě v těch důležitých kategoriích – tedy v dorostu a juniorce. V posledních pěti letech máme v těchto kategoriích podstatně méně tréninkových jednotek, než třeba právě Švédové. Chybí nám provázanost se školstvím a v neposlední řadě je to i o kvalitě mládežnických soutěží. Když si to dáte dohromady, tak to moc kladně nevychází. A tabulkové hodnoty jednotlivých hráčů tomu všemu také moc nepřispívají.
