Kotouč poslal přes celé hřiště do prázdné branky a proti Mělníku tak slavil raritní gólmanský zápis. „Budu na to vždy myslet jako na splněný sen,“ komentoval s úsměvem loučící se sportovec. Nebezpečí zřejmě neunikne ani v další fázi života, uchází se totiž o místo ve státní policii.

Úvodem je třeba rozebrat, proč vlastně končíte. Přišlo zranění?
Ano, z velké části jde o zdravotní důvody. Vzhledem k mé výšce (190 centimetrů) jsem trochu náchylnější ke zraněním v dolní části těla a moje dospívání odnesla především kolena. Šlo o růstový problém, který se po delší pauze přešel. Dva roky zpátky se po několika měsících v Benátkách ozvalo levé koleno a následovala nijak velká operace menisku. Po dvouměsíční rekonvalescenci se vše dalo do pořádku a až do minulého září jsem nepociťoval bolest ani jiné vážnější problémy.

A pak to přišlo…
Na začátku sezony jsem se potýkal zprvu s lehkými problémy, které se projevovaly lupnutím v zadní části kolene. Ustoupily, ale objevily se rozsáhlejší potíže. Ona lupnutí začala být silnější a častěji, až mi koleno nedovolilo plně fungovat jak ve sportu, tak třeba při chůzi do schodů. Vyhledal jsem pomoc doktora, který zjistil, že mám problém s úponem na zadní straně operovaného kolene. Léčba vyžadovala tři týdny bez ledu, ovšem po návratu jsem cítil, že to stále není ono. Zdravotní komplikace se začaly projevovat čím dál častěji, a to i při běžnějším pohybu. Vlastně jsem poslední tři až čtyři měsíce nemohl trénovat, i když se alespoň naštěstí noha dala dohromady a můžu normálně sportovat.

Radim Vrbata.
Vrbata po návratu: Chceme navázat na předchozí sezony a posouvat se dál

Byl to ale vykřičník, že?
Zdraví je na prvním místě. Rozhodl jsem se, že s profesionálním sportem skončím. A nedílnou součástí rozhodnutí bylo také zajištění v běžném životě. Nenacházel jsem pro mě úplně budoucnost v hokeji na úrovni, kterou bych si přál. Vzhledem k malému počtu odchytaných zápasů ani motivaci nadále vytrvávat a doufat, že mé šance přijdou.

Jsou gólmani obecně náchylnější ke zraněním?
Co tak vím, bývá tomu tak často. Spousta mých bývalých kolegů měla potíže jak s koleny, tak třeba třísly. Jde o velmi časté problémy, kterým ani důkladným rozcvičením nedokážete vždy předejít. Ale asi to většinou nejsou fatální zranění, i když se říká, že jakmile si jednou něco uděláte s kolenem či svalem, už nikdy nebudou stoprocentní.

Jak se budete ohlížet za kariérou? A myslíte, že se v dohledné době sžijete s termínem bývalý hokejista?
Ve skutečnosti jsem strašně rád, že jsem mohl tuhle cestu absolvovat. Poznal jsem spoustu přátel, se kterými, věřím, budeme mít dobré vztahy i do budoucna. Vedli mě skvělí trenéři i lidé, s nimiž jsem vždy dobře vycházel. Vlastně mi kariéra dala spoustu věcí, ať už sebevědomí, adaptaci v kolektivu a určitě schopnost pracovat na sobě. Jsem na sebe i lehce pyšný v tom směru, že jsem se dostal z menšího klubu, jako je Jablonec, až k profesionálnímu hokeji v první lize, což je určitě věc, kterou bych před třemi lety nečekal. Sice to nebylo na tak dlouho, jak bych si přál, ale i tak pokládám angažmá za úspěch. Časem se s tím určitě sžiju, teď je to ale ještě přece jen hodně čerstvé. Myslím, že během pár měsíců už to bude za mnou.

Fotbalista Roman Bednář posílil tým Červených Janovic.
Hrající trenér ohlásil další zvučnou posilu pro Červené Janovice. Romana Bednáře

Co vám probleskne hlavou jako jedna vzpomínka z ledu, na kterou nezapomenete? Pamatuji si, jak jste vstřelil v Jablonci proti Mělníku gól přes celé hřiště, tak možná tento moment?
Přesně tak, to je pro mě ta nejemotivnější vzpomínka, na kterou budu myslet navždy jako na obrovský úspěch a splněný sen. Individuálně rozhodně nejúžasnější moment. Z hlediska kolektivní vzpomínky nikdy nezapomenu na vítězný zápas play-off ve starším dorostu doma v Liberci, kdy jsme vyhráli po naprosto soudržném výkonu, v tom utkání jsem dokonce přihrál i na gól. A také si vybavuji příchod našeho tehdejšího hlavního trenéra Jiřího Kudrny, který je teď asistentem u A-týmu Bílých Tygrů. Chtěl nás namotivovat až tak moc, že bouchnul o stůl. Mysleli jsme si, že si zlomil ruku (směje se). Ale úžasně to zafungovalo!

Ve vašem věku končí spoustu hráčů i z výkonnostních důvodů, jaké to vlastně je? Opustit prostředí, v němž člověk tolik let žil?
Nebudu lhát, není to vůbec lehké. Rozhoupat se k takovému rozhodnutí je opravdu běh na dlouhou trať. Pokud ovšem víte, že máte podporu ve všem, co děláte a oporu v lidech vám nejbližších, je to mnohem snazší.

Jaromír Zmrhal hostuje v Mladé Boleslavi, které pomohl k prvoligové záchraně.
Itálie? Zmrhal bojoval s taktikou, zloději a koronavirem. V Boleslavi pookřál

Co plánujete dál? Teď se vám uvolní dost času…
V současnosti se ucházím o místo u státní policie v Liberci, které bych velice rád získal. Tam nacházím uplatnění fyzických předpokladů i těch morálních. A rád bych se v brzké době zcela osamostatnil a nastartoval společný život s přítelkyní.

Takže místo hokeje budete nahánět zločince? Přítelkyně si asi moc neoddychne. Z jednoho relativně nebezpečného povolání do druhého…
Už od patnácti mám blízko k bojovým sportům, takže strach díky těmto zkušenostem rozhodně nemám. Spíš mám odhodlání zabránit všemi dostupnými prostředky menším i větším případům, u kterých může dojít třeba také na fyzické zpacifikování agresora. Všichni mí kamarádi a známí vědí, že já z tohoto strach nemám a když jsem to přátelům oznamoval, tak mi řekli, že se to ke mně velmi hodí.