„Těžko se to popisuje,“ říkal o nepřízni veřejnosti Hadamczik, který v roli reprezentačního kouče neměl na růžích ustláno.

Část fanoušků mu trvale nemohla přijít na jméno a coby vlivný a ambiciózní zákulisní hráč měl dost nepřátel i v šerých zákoutích českého hokeje. Leckdy byl terčem neopodstatněných předsudků a pomluv, za něco si ovšem mohl i sám v případě nezdarů s oblibou svaloval vinu na kdekoho.

Světový šampionát v roce 2011 na Slovensku byl v tomhle směru zřejmě nejzářivějším okamžikem Hadamczikovy reprezentační kariéry, přinejmenším jejího druhého dílu.

Do Bratislavy se sjel silný a odhodlaný tým v čele s Jaromírem Jágrem, Patrikem Eliášem, Martinem Havlátem, Tomášem Plekancem, Ondřejem Pavelcem, Markem Židlickým a dalšími hvězdami. Všechno si ideálně sedlo, fungovaly vztahy v kabině i na ledě.

Harmonie a ladnost

„Sešlo se to. Byla tu výborná parta, z Ameriky dorazili vynikající hráči,“ pochvaloval si Jágr, který byl v devětatřiceti letech vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje. Čeští hokejisté se navíc nad Dunajem dočkali víc než vřelého přijetí. „Měli jsme dojem, že jsme skoro doma, pořád tam byla spousta našich fanoušků. Bylo příjemné mít většinu publika na naší straně,“ pochvaloval si Eliáš, pro něhož šlo o poslední MS v kariéře.

Harmonie mimo kluziště se promítla i do hry Hadamczikova výběru. I nejpřísnější znalci a nejnáročnější fanoušci se shodovali, že český tým tehdy v Bratislavě předváděl opravdu krásný hokej. Kromě Jágra bodově zářili hlavně Plekanec s Romanem Červenkou, Eliáš s Havlátem si rozuměli i naslepo. V obraně úřadoval suverénní Židlický a turnaj se vydařil i Pavelcovi. Ladné kombinace přiváděly nadšené diváky v úžas a opojení.

A co víc: pohledná hra odpovídala parádním výsledkům, což jinak rozhodně nebývá pravidlem. Češi během turnaje neztratili ani bod, když v základní skupině zdolali i silné Finy, v osmifinále Rusy, domácí Slováky a kousavé Němce a ve čtvrtfinále hladce přejeli 4:0 Američany (Jágr se tehdy blýskl hattrickem).

Jediné škobrtnutí

Až v semifinále přišel první a hned osudný zádrhel. Švédové byli na český ohňostroj nápadů připraveni.

„Pevně jsem věřil, že vyhrajeme. Ale udělali jsme víc zbytečných chyb než za všechny předchozí zápasy dohromady. Nenesl bych to tak těžce, kdybych neviděl, že máme na postup,“ hlesl zdrcený Hadamczik po prohře 2:5. Kouzlo přestalo účinkovat v nejméně vhodný okamžik. I to se stává.

Šlo o první i poslední českou porážku na turnaji, protože v duelu o třetí místo Jágr a spol. i přes hořké švédské kapky zabrali a poradili si 7:4 s Ruskem. Tenhle bronz měl víc než kdykoli jindy podmanivě zlatavý odlesk…

Zdroj: Youtube

„Určitě je škoda, že z toho není zlato, ale člověk nemůže vyhrávat pořád. Možná kdybychom měli trochu toho loňského štěstí, bylo by to úplně jiné,“ porovnával Jágr s vítězným MS v roce 2010. „Někdo řekne, že radši uvidí špatný hokej a zlato, druhý zase, že se bude dívat na krásný hokej a bere bronz. Z naší strany to byl každopádně až na semifinále se Švédy vynikající turnaj,“ dodal nestárnoucí veterán, jenž se v další sezoně vrátil ze sibiřského Omsku do NHL.

Pro trenéra Hadamczika šlo i o osobní vítězství. Vždyť se tvrdívalo, že neumí ukočírovat hvězdné hráče z NHL a že jako trenér zaostává za kvalitami svého předchůdce a rivala Vladimíra Růžičky. V Bratislavě mu vyšlo (skoro) všechno. Jak se ale brzy ukáže, oblíbencem fanoušků se přesto nestal…

Měli jsme mančaft, který mohl titul obhájit, vzpomíná Vampola

Dva šampionáty, dvě medaile. Stoprocentní osobní bilancí se může pochlubit hokejový útočník Petr Vampola. Z Německa si přivezl kov nejcennější, o rok později přidal i bronz.

Kromě zisku cenných kovů však byly oba šampionáty nejen pro Petra Vampolu, kterého středočeští fanoušci znají z Kladna či ze Slavie Praha, naprosto odlišné. „Mistrovství v Bratislavě se konalo rok po našem zlatu z Německa, kde jsme neměli tolik zkušený tým,“ ohlíží se do minulosti rodák ze Žďáru nad Sázavou. „Na tomto mistrovství to byl pravý opak. V kádru byla hvězda vedle hvězdy, takže jsem byl rád, že jsem se v týmu udržel až do konce. Nakonec mě i dopsali na soupisku a nastoupil jsem do utkání se Švédy v semifinále,“ vzpomíná.

Opora i náhradník

Jiná byla také Vampolova role. Zatímco při zlatém turnaji odehrál devět utkání a připsal si dvě asistence, v Bratislavě nastoupil pouze jednou.

Přesto na toto mistrovství vzpomíná velmi rád. „Celý turnaj byl úžasný. Hrálo se na Slovensku, my jsme tam měli domácí prostředí. Bylo to parádní. Až na to, že jsme sice prohráli jen jediné utkání, a přesto to stačilo jenom na bronz,“ připomíná poněkud hořkou tečku naposledy hráč pražské Slavie.

Vampolův jediný start v Bratislavě byl právě ve zmíněném neúspěšném duelu. Tým trenérů Hadamczika a Palečka sice v předchozích sedmi zápasech inkasoval pouze devět branek, v semifinále jich však od Švédů inkasoval hned pět a sen o zlaté obhajobě se rozplynul. „Na led jsem se dostal už za nepříznivého stavu, když jsme prohrávali. Trenér možná chtěl dát týmu nějaký impuls, udělat změnu. Bohužel se nám to nepodařilo zvrátit,“ mrzí Vampolu.

Zklamání se tak i po devíti letech mísí s radostí: „O třetí místo jsme přejeli Rusy a získali bronz. Ale byla to velká škoda, protože mančaft byl fantastický a měl na to titul zopakovat.“

Dlouhé čekání

Medaile ze Slovenska je předposlední, kterou český národní tým na mistrovství světa získal. Nejen proto nakonec při vzpomínkách převažuje u stále aktivního hráče uspokojení z dosažených výsledků. „Jasně, každá medaile z mistrovství světa je úžasná. Je to vidět nyní, kdy se na ni už dlouho čeká. Já osobně na tyhle dva roky vzpomínám moc rád. Byl jsem na dvou mistrovstvích, mám dvě medaile, jednu zlatou. To je úžasné,“ vyznává se závěrem Vampola.