Jak vypadalo složení týmu před šampionátem v německém Düsseldorfu?

Ten tým jsme skládali na poslední chvíli, bylo hodně málo lidí. Vlastně holky i trenér mi volali, abych jela, že jich je málo. Tak nakonec na turnaj odjelo jedenáct lidí.

Vy jste tedy vlastně původně ani na šampionát nechtěla jet?

Byla jsem na vážkách. Já jsem přijela pozdě a oni už trénovali, tak jsem se zúčastnila jenom jednoho přípravného kempu a nevěděla jsem, zda to bude stačit. Ale nakonec jsem jela a vůbec jsme toho nelitovala (smích).

Jak se chovaly hráčky Kanady ve finále?

Kanaďanky si ve finále myslely, že to mají jisté. Ona totiž Kanada i USA vždycky počítají s tím, že z nich mají všichni takový respekt. My jsme jim dali ten zasloužený respekt, ale zároveň jsme je dost napadali. Ony z toho byly úplně zaskočené, nečekaly, že se většinou zápasu budou bránit, protože my jsme byly lepší. Podle mě nás během toho zápasu začaly respektovat a v tom finále bylo vidět, že se nás i bojí.

S jakým vědomím jste ve finále nastoupili proti Kanadě, když první vzájemné střetnutí ve skupině skončilo vašim debaklem 1:9?

My jsme věděli, že ten den se nám nevyspaly gólmanky a všechno tam Kanaďankám spadlo. Ve finále jak jsme s nimi držely vyrovnaný stav, tak všichni nabyly takové podvědomí, že máme tu šanci je porazit. To byl prostě úplně jiný zápas.

Jak hráčky Kanady snášely nečekanou prohru?

Byly tak zaražené, že tomu pořád nemohly uvěřit. My jsme se radovaly a oni jen nechápavě koukaly.

Jaký to byl pocit nechat za sebou takovou hokejovou velmoc jakou je Kanada?

Pro mě to bylo úplně neuvěřitelné. To se totiž vůbec nestává, je to poprvé, co někdo z Evropy skončil takhle před Kanadou a USA. Hlavně to, že nám lidi nevěřili, smáli se nám, s jakým tam jedeme mužstvem a my jsme jim ukázali, že i s bojovností se dá vyhrát. Bylo to fakt super, stát přitom vyhlášení a Kanada i Amerika za námi. Já si myslím, že mi to zatím ani nedochází, jaký velký úspěch jsme dokázaly udělat. Člověk si tohle uvědomí až po nějaké době.

Kam zařadíte tento úspěch ve své kariéře?

Určitě mezi jeden z největších. I když vím, že to není klasický hokej, tak přesto: nechat za sebou USA a Kanadu, to je prostě úžasný úspěch.

Jak byste popsala hlavní rozdíl mezi ledním a in-line hokejem?

V in-linu se nehraje a ani nesmí hrát vůbec do těla. Je to mnohem pomalejší než na ledě, člověk musí hrát prostě v klidu. Také se zde tolik nestřílí na branku, které jsou hrozně malé, tudíž je potřeba střílet jen ve vyložených šancích.

Jaký máte program na letní prázdniny?

Tak za týden pojedu na kemp do Písku, kde budu trénovat i nějakou mládež. Pak pojedu na přípravu do Finska, kde se vlastně sjedou hráčky z celého světa, i třeba z Číny nebo Kanady. A 23. srpna odlétám zpět do Ameriky.

Jak byste zhodnotila svojí uplynulou sezonu v USA?

Jedna z nejlepších sezon mého života. Protože těch úspěchů bylo hodně a člověk si říká, že už nic lepšího být nemůže a najednou přišlo ještě něco víc. Bylo to opravdu super!

Vy už jste tři roky v Americe. Jak se vám tam vůbec žije?

Určitě jsem tam spokojená, jelikož díky hokeji se mi otevřely dveře do světa. A i po osobní stránce, lidi na škole jsou skvělý, pomáhají mi, nemůžu si vůbec stěžovat. Všichni jsou tam moc vstřícní a řekla bych, že život v Americe je i o poznání jednodušší.

Doporučila byste mladým hokejistům, kteří by měli stejnou možnost jako vy, odchod do zámoří?

Ano, když se naskytne takováto šance, tak by se měla chytnout za pačesy. Pro mě byla Amerika snem a jsem ráda, že se mi to splnilo. I když začátky nebyly lehké, naučit se pořádně jazyk a další věci, tak bych nyní za to nic nevyměnila.

David Solnař