Jeden v Chrustenicích poblíž Berouna, kde ostatně bydlí dodnes. A nejspíš právě tam si poprvé nazul brusle. V osmi letech se pak Josef Jandač na berounském zimním stadionu zapojil do přípravky tamního týmu.

Druhý se narodil v tehdejším Gottwaldově 10 let poté, co se jeho otec podílel na prvním ligovém titulu hokejového Kladna (1959). Ten po zlínském angažmá působil i v italském Alleghe jako hrající trenér. V roce 1976 se rodina vrátila na Kladno. Marek Landa tedy po prvních hokejových krůčcích na Valašsku pokračoval v kladenském klubu a zahrál si v jednom týmu i tehdy ostaršeným Jaromírem Jágrem.

Tam ve svých čtrnácti letech zamířil jako nadějný dorostenec i Jandač. Jeho kladenská epizoda, při níž si zahrál se jmény jako Josef Zajíc, Radek Gardoň, ale třeba i známý sportovní agent Robert Spálenka, ale trvala jen tři roky. Ze studijních a rodinných důvodů se vrátil do Berouna, kde od poloviny 80. let nastupoval za seniorský tým, s nímž posléze v roce 1993 postoupil do první ligy.

Landa se po gymnáziu přihlásil na FTVS UK. Při praktické části přijímaček si všiml borce, který se z neznámého důvodu dostavil bez treter. Nejspíš si ho pamatoval z kladenského dorostu a půjčil mu svoje… Tento okamžik odstartoval jejich pevné přátelství. V posluchárnách pak sedávali kromě jiných také s Jiřím Kalousem, Pavlem Hynkem – zkrátka silná generace. Studovaní trenéři, kteří jsou často účelově stavěni do protikladu se „starými praktiky".

S čerstvými diplomy v kapse se kamarádi Jandač a Landa ocitli na rozcestí. Pokoušet dál hráčskou štěstěnu, nebo se vydat jiným směrem?

Krátce předtím krachnul „totáč" a otevřely se hranice. Oba borci toho využili. Jandačova cesta byla exotická: zamířil do Jižní Koreje a tamní tým Seok Top Soul dovedl k mistrovskému titulu. Korejské angažmá si ostatně zopakoval na konci 90. let, tentokrát v univerzitní lize, která je tam vysoce ceněna.

To u Landů přišel otec s nápadem oprášit italské kontakty… sedli tedy do letitého „žigulíka" a vyrazili na jih.

Bývalí „Lanďusovi" spoluhráči v Alleghe dali tip do nedalekého Feltre a Marek tam s česko-italským slovníkem v kapse začal trénovat místní hokejový potěr. Sbíral zkušenosti i při epizodních rolích v Turíně či pražské Kobře, až se po štaci ve švýcarském Chiassu dostal v roce 1998 do opravdu velké organizace – do HC Lugano.

Jandač po asijské anabázi koučoval Beroun, pak Kralupy nad Vltavou; po druhém korejském pobytu přijal nabídku Slavie a ujal se jejího dorostu.

Na přelomu tisíciletí vystřídal Landova bratrance Zdeňka Vojtu u kormidla Liberce a postoupil s ním do nejvyšší soutěže – hrou osudu v baráži právě na úkor Kladna.

Zahraniční angažmá přátelství Jandače a Landy nikterak neoslabilo, každé léto se po sezoně scházeli a spolu s dalšími dnes známými spolužáky a spoluhráči pořádali neformální „trenérské semináře".

V době, kdy se Landa v Luganu ve službách „Bianconeri" vypracoval na šéftrenéra mládeže, Jandač vrátil do extraligy České Budějovice.

Jeho pozdější štace už jsou známější: Růžičkův asistent u nároďáku a zlato z Německa, Pardubice, Lev Praha, Sparta a znovu nároďák…

Jenže tenhle příběh už Marek Landa sleduje z hokejové Walhally. Do cesty se mu totiž postavil protivník, který nehraje fér a medicína si s ním zatím neví rady. Marek mu vzdoroval dva roky, byl to ale nerovný boj. Nevzdal se, přesto podlehl. V pátek 9. září tomu bylo právě deset let.

Nikdo z jeho blízkých ale nepochybuje o tom, že na svého kamaráda odněkud shůry stále dohlíží a že ani na nastávajícím Světovém poháru hokejistů tomu nebude jinak.

Petr ŠIKOLA