Dům, kde Perclovi bydlí, stojí přímo v zahradě místní základní školy. Hned na chodbě mě, kromě paní domu, vítají dvě veselé dívenky, zatímco ta, kvůli které tu jsem, sedí tiše v obývacím pokoji s akordeonem připraveným na klíně.
Hraje jen pro mě čtyři skladby, se kterými v únoru vyhrála okresní kolo soutěže. Za pár dní jí čeká kolo krajské a když uspěje i v něm, postoupí do celostátního výběru. Drobná žačka třetí třídy tak sklízí už po dvou letech každodenního trénování plody svojí neuvěřitelné píle a odhodlání.
Leváci: je jich málo a úspěch je nejistý
Když Viktorii v šesti letech rodiče přihlásili do základní umělecké školy nikdo jim žádný zázrak nesliboval. Leváků, co hrají na akordeon je velmi málo a úspěch bývá nejistý. Navíc kvůli pandemii covidu musely veškeré hodiny probíhat jen po síti, takže malá hudebnice, tehdy žákyně první třídy, se klaviaturu učila z mobilního telefonu.
Viktorie Perclová z Chotusic při hře na akordeon
"Viktorka je teprve druhý levák, kterého učím na akordeon. Ten první, chlapec, vyhrál celostátní soutěž," říká Anna Pospíšilová ze Základní umělecké školy v Kutné Hoře. Na akordeon učí téměř 40 let a může potvrdit, že dětí jako Viktorka je mezi harmonikáři skutečně málo.
"Proto jsem si říkala, že by toho štěstí bylo až moc najednou. To mě ale pustilo ve chvíli, kdy jsem ji slyšela hrát. Hrála zarytě a bylo vidět jak moc chce. A ona ten talent má," dodává Pospíšilová.
Talent prý Viktorie zdědila po svém dědovi Karlovi Němcovi, který byl vyhlášený harmonikář a bavič a lidé na něj dodnes vzpomínají. Přestože místo do hudebky chodil raději na chlebíček a limonádu, akordeon ovládal skvěle.
V hudebce to ostatně nešlo ani Viktorčině mamince Veronice a k hraní se vrátila až jako dospělá, po smrti svého otce. "Po roce jsem vytáhla jeho harmoniku ze skříně a jen tak po paměti zkusila hrát tátovy písničky. Viktorka to slyšela a tehdy se vlastně rozhodla, že začne cvičit," vypráví.
Sedí liška za dubem
Zatím co si povídáme, sleduji pozorně Viktorčiny ruce. Jako naprostý laik nechápu, jak je dokáže sladit dohromady. Je to jako kdybych měla jednou rukou dělat pohyb nahoru a dolů a tou druhou opisovala kruhy. Do toho v určité pravidelnosti pohybuje měchy.
"Ta její méně šikovná pravá ruka hraje klaviaturu, to je jeden řádek not. Levá ruka hraje basy, to je ten druhý řádek. Jenže ona to má opačně, takže se musela naučit si to v hlavě přehodit. No a pak tu máme ještě měchová znaménka," vysvětluje mi princip hraní podle not Viktorky maminka.
Když Viktorka dohraje ukazuje mi hrdě svůj diplom ze soutěže, který je zaslouženou odměnou za těžké začátky. "Ze začátku mi to prostě nešlo, ale já moc chtěla hrát. Čím víc jsem trénovala, tím to bylo lepší. První písničku jsem zahrála v šesti letech a byla to sedí Liška pod dubem," vzpomíná mladá umělkyně. Trénuje prý denně 45 minut, někdy i víc.
"Když jsem měla poprvé harmoniku na sobě, zdála se mi hrozně těžká, ale teď už jsem si zvykla," dodává talentovaná školačka, která kromě dvou hodin týdně v ZUŠ v Kutné Hoře ještě navštěvuje soukromé hodiny sólistky a skladatelky Markéty Laštovičkové v Havlíčkově Brodě.
136
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
