Vlastnoruční výrobky z keramiky nabízel Pavel Mlázovský. Zeptali jsme se, jak dlouhá je potřebná praxe, aby člověk řemeslo skutečně ovládal. Odpověď byla překvapivá. „Myslím si, že jsou lidé, kteří to dovedou za čtrnáct dní,“ tvrdil Mlázovský. „Já to dělám šestnáct let a pořád jsou věci, o kterých bych řekl, že je zvládnu jen těžko,“ pokračoval už o poznání méně optimisticky.

Hrnčířův nepřítel? Zemská přitažlivost

„Když dělám velký džbán, tak stále nemám jistotu, jestli vyjde úplně přesně nebo ne,“ uvedl příklad s tím, že čím větší výrobek, tím obtížnější. „Hrnčířův zásadní nepřítel je zemská přitažlivost,“ vysvětlil Mlázovský. Výhoda je podle jeho slov v tom, že dokud se hlína nevypálí, dá se pořád „recyklovat“.

Mlázovský pálí některé své výrobky v peci na dřevo (zejména historické výrobky) nebo v elektrické peci (ostatní). „Plyny z hořícího dřeva ovlivňují zásadně kvalitu glazury a barvu výrobku. Je to hodně přírodní záležitost,“ říká Pavel Mlázovský a je znát, že „fandí“ právě pecím na dřevo.

„A ještě těžší, než to vyrobit, je to prodat,“ dodal napůl ironicky a napůl vážně hrnčíř.

Dávní mistři se těžko napodobují

Napodobeniny historických nádob, které z jeho pece vychází, se drží skutečných vzorů, nejedná se o žádnou fantazii. Ostatně autorem veškerého „nádobí“, používaného na tvrzi, je právě on. A nejen nádobí, ale i kachlových kamen. „Historičtí hrnčíři měli mnohem pomalejší kruhy, takže vytvářely nádoby tak zvláštně křivé, že je těžké toho dnes docílit. Ale zase měly neuvěřitelně tenké stěny výrobku, k čemuž jim dopomáhala vlastnoručně zpracovaná kvalitní hlína. Tu ruční práci nenahradíte žádným strojem. Zpracování hlíny obnášelo její nakopání, vyčištění od kamínků na struhadle, ušlapání nohama, uležení,“ popsal.

Paradoxem je, že Mlázovský je vyučený truhlář. Dřevo mu však zdaleka tolik neučarovalo jako keramika, k níž záhy „zběhl“. Vedle hrnčířství se živí stavěním kamen.

„Když si člověk osvojí jedno řemeslo, tak zvládne i další, pokud se tomu věnuje nějakou dobu,“ říká Mlázovský.

Nechce snižovat význam škol, které se věnují výuce řemeslníků. Přesto říká: „Znám spoustu lidí, kteří mají školu a neumí nic. Škola samotná dá spoustu teorie, ale málo praxe. Dřív bylo učení, že člověk mlel glazuru na ručním mlýnku a chodil mistrovi pro pivo. Dneska sice něco dělá, ale v tom množství lidí to není možné zvládnout,“ je přesvědčen.

Být poddaný nemusí být špatné

Pavel Mlázovský bydlí přímo v Malešově a označuje se za „poddaného“ pána tvrze, jímž je v současnosti Ondřej Slačálek. Bydlí totiž v bývalém hospodářském dvoře v areálu tvrze, v někdejším domku správce. A jaké je být poddaným? „Je to výborné. Majitel tvrze je skvělý,“ nenechává nás malešovský hrnčíř na pochybách.