„A rohlík stál třicet haléřů!“ „Já milovala francouzský salát, deset deka stálo korunu a patnáct haléřů!“ „A polský salám! Na tom jsem v roce 1967 odmaturovala!“ „A pamatujete se na mejdlíčka? Ty v cukrárně? Ty jsem milovala!“

Takhle nedávno vzpomínala na kolínském nádraží skupinka šedesátnic-turistek, a já si zavzpomínala také.

Když mojí babičce přišel začátkem měsíce, v roce 1956, důchod 540,- korun československých, dala z něho pokaždé mně a mému bratrovi Kájovi, deset korun. Ráda bych teď napsala, že jsem si desetikorunu schovávala k desetikoruně, až jsem si ušetřila na… a na co jsem si asi tak mohla ušetřit? V roce 1956? Knihy, které mě zajímaly, jsem si chodila půjčovat do knihovny a šaty jsem dědila po sestřenicích. Takže jsem s desetikorunou udělala pokaždé stejnou věc. Vyškemrala jsem na babičce ještě korunu a pak jsem došla do Jitřenky na kolínském náměstí (nyní je tam ČSOB) a koupila jsem deset humrových chlebíčků – jeden stál korunu a deset haléřů. Odnesla jsem je domů, dva jsem dala Kájovi a dva babičce, a zbylých šest jsem si odnesla do svého pokoje. Vzala jsem si knihu a labužnicky jsem četla a jedla. Odmalička jsem při jídle strašně ráda četla, a odmalička jsem radši četla, než jedla, a tak mi bylo většinou jedno, co jím a to mi zůstalo dodnes. Jen tak se mohlo stát, že moje nejoblíbenější jídlo v pozdější době, kdy jsem ještě nebyla vdaná, byly špagety s lečem s moravskými klobáskami v konzervě. Toto jídlo jsem připravovala v jednom hrnci, ve kterém jsem uvařila špagety, když byly hotové, slila jsem vodu, otevřela jsem konzervu leča, a vyklopila ho do horkých špaget. Klobásky jsem lžící rozžďuchala na malé kousky, zamíchala jsem je s lečem a se špagetami a řeknu vám, ta vzpomínka voní i teď! Asi si to udělám, až budu sama doma. Moravské lečo je prý pořád stejně dobré, jako bylo v roce 1970 -74…

Ale kam se hrabe lečo se špagetami na Mordovou rokli! Na jaře v roce 1970 jsem odešla z kolínského divadla na čtyři měsíce do Mostu, do Divadla pracujících, kde jsem pracovala jako nápověda. Získala jsem tak praxi, a když na podzim 1970 odešla kolínská nápověda do důchodu, mohla jsem nastoupit místo ní. V Mostě jsem dostala byt v domě ve staré čtvrti, kus za divadlem. Čtvrť se postupně bourala, stejně jako se zbouralo za čas i divadlo. Ale tehdy, na jaře 1970, se tam ještě denně hrálo a zkoušelo a jezdili jsme na zájezdy. Byla nás tam parta asi deseti lidí, žili jsme vlastně v divadle a doma jsme se jenom otáčeli.

V té době jsme hráli k nějakému výročí hru Mordová rokle, kterou napsal v roce 1949 Miloslav Stehlík. Vzpomínám si, že to bylo něco o partyzánech, byla tam i postava babičky, a skoro nikdo na to nechodil. Jednou jsme jeli na zájezd do Varnsdorfu a inspicient zjistil, pět minut před začátkem představení, že v hledišti není nikdo, pouze uprostřed druhé řady sedí manželský pár a pán přemlouvá paní, aby šli domů. Rozhlásil tuhle radostnou zprávu v zákulisí, všichni jsme se vrhli k oponě a tiše jsme pánovi fandili, a když opravdu svou ženu přemluvil, a odešli k šatně, představení bylo zrušené, my jeli domů o tři hodiny dřív a já si mohla uvařit Mordovou rokli.

Do jednoho hrnce jsem nasypala hráškovou a bramborovou polévku v pytlících, a když se holky začaly vařit, nalámala jsem do nich špagety, ještě chvíli všechno povařila, a jestli se mi Mordovka povedla, jsem poznala podle toho, že v ní stála lžíce. Mordovka se sice nedala nalévat sběračkou, Mordovka se musela z hrnce vykrajovat, ale protože byla tehdy v mosteckém divadle, mezi mými kamarády, velmi populární, myslím si, že bych si ji i teď, po čtyřiceti letech, mohla nechat patentovat…