Představte nám kapelu Harfa Band. Jaký hrajete hudební žánr?
My tomu říkáme punk-folk. Ač máme folkové nástrojové obsazení, čistý folk nehrajeme. Nějak jsme se k tomu nedopracovali. Ten punk máme v textech, v docházce na zkoušky, v některých písničkách i v hudbě. Například píseň Nerozbitná žena zní dost punkově. Je to takový kultivovaný punk-folk. Sázíme na vtipné texty a nestandardní pojetí folku.

Kdy vaše kapela vznikla a jak k tomu došlo?
Vznikli jsme v roce 2012. Začali jsme ještě jako studenti ve společném bytě - já a houslista Martin Hejtmánek. Zkoušeli jsme hrát písničky Jarka Nohavici, Čechomoru, Johnnyho Cashe a dalších. Postupně jsme zvali kamarády, o kterých jsme věděli, že hrají na nějaké hudební nástroje, aby se přidali. Sestava se v jednu chvíli ustálila a zkusili jsme zahrát první veřejné vystoupení. Bohužel jsme trpěli a stále trpíme mladým věkem, ve kterém končíme školy, hledáme si zaměstnání a bydlení. Udržet skupinu pohromadě není jednoduché.

Máte vlastní tvorbu?
Už máme pouze vlastní tvorbu. Ze začátku jsme hráli převzaté skladby, ale rychle nás to přešlo. Zahrát to jako původní autor jsme neuměli a vlastně ani nechtěli. Chtěli jsme se předvést, vypustit ty naše nápady do světa. Vytváříme písničky na míru tak, abychom je uměli zahrát a aby to nebylo úplně zadarmo. Nikdo neví, jak to vlastně má být, tak nemůžeme udělat chybu. Když zahrajete něco, co zná každý, a uděláte botu, tak to každý slyší. Ne, že by nám to tak vadilo, ale nikdo nechce být za „pitomce“ pořád, že jo.

Jak dlouho trvá, než vznikne jedna píseň? Podílí se na tom všichni z kapely?
Jak kdy. Máme písničky, jejichž text se zrodil během dvaceti minut i takové, které zabraly hodiny práce. S hudbou je to podobné, někdy se nápad objeví hned, někdy je vypocený po hodinách zkoušení. Typicky to je tak, že přijdu s textem a pošlu jej všem členům kapely k volnému použití. Toho se zpravidla chytí houslista a udělá hudbu. Sem tam se objeví někdo jiný s textem i hudbou, ale tento jev je stále ještě ojedinělý. V současné době pracujeme na nové písničce, se kterou přišel poprvé saxofonista Milan Gren. Je to něco úplně jiného, svěží vítr inspirace. Uděláme vždycky takový rám písničky a předhodíme ji ostatním jako polotovar. To trvá třeba měsíc. Pak další měsíc trvá vymyšlení aranže, sól. Sóla si vymýšlí každý sám a hromadně to korigujeme. Pak další týdny zkoušení.

Kde máte svou zkušebnu?
Hrajeme u mě doma. Máme velmi tolerantní sousedy. Nehrajeme sice přes aparáty, ale když do toho začne sedm lidí „řezat“, tak to asi slyšet bude. Nikdo nám ale nic nikdy neřekl. Pravděpodobně proto, že se přes ten kravál nedozvonil a nedoklepal. Zajímavostí je, že naši domácí bydlí nad námi a chválí si, že jim děcko lépe usíná, když nás poslouchá. Občas chodíme do zkušebny na Žižkově, hlavně pro to, abychom si zvykli na zvuk přes aparáty a mikrofony.

Kde a kdy bylo vaše první vystoupení? Jak jste si ho užili? Byli jste nervózní?
Bylo to v prosinci 2012 v Ústí nad Labem pro kamarády našeho bývalého basáka. Narychlo jsme se pojmenovali Božská hudbitchka. Kvalita nebyla nikterak zázračná, ale byla to první vlaštovka a první obroušení hran. Užili jsme si ho moc, nikdo nevěděl, jak se má chovat, co dělat, tak jsme prostě hráli a bavili se. Úspěch to byl, kamarádům se to prý líbilo. Ale to víte, pravdu se bojí říct do očí. Nervózní jsme byli děsně, ale život začíná tam, kde se vystupuje z komfortní zóny.

Kolik vystoupení máte přibližně ročně?
Přibližně deset až patnáct, ale počet vystoupení má vzrůstající tendenci a rosteme kvalitativně jak s hraním, tak s místy kde hrajeme. Nejsme typická zábavová kapela, takže až na výjimky nehrajeme plesy a svatby. Hráli jsme kamarádům a členům kapely na svatbě jako malé překvápko, aby příbuzní viděli, co to v té Praze vlastně děláme.

Tento víkend hrajete na Festivalu Anenská noc ve Vidicích. Jaké byly přípravy na koncert? Těšíte se?
Těšíme se moc. Je milé, že jsme byli vůbec pozváni. Bude tam víc lidí, než na našem standardním vystoupení a myslím, že o to lépe se bude hrát. Pro prázdný sál se hraje špatně. Chybí motivace a nevyplaví se tolik adrenalinu. Připravujeme se intenzivně před každým vystoupením, takže tento týden máme tři zkoušky a v sobotu na ostro. Každopádně „nervíka“ mít budeme, tak snad se to neprojeví na výkonu.

Mohou se na vás lidé na Kutnohorsku těšit i na jiné akci, kde budete vystupovat?
Bohužel na Kutnohorsku žádné vystoupení naplánované nemáme. Chystáme se na větší koncert v říjnu v Praze na kterém pokřtíme CD, které právě připravujeme. Termín nemáme, ale můžeme fanoušky odkázat na Facebook a náš web, kde o akcích píšeme. A třeba se zalíbíme nějakému organizátorovi akcí a nějaká příležitost se namane.

Máte s kapelou nějaký vtipný zážitek, pokud ano, jaký?
Máme jich dost. Většina není publikovatelná v novinách, ale vzpomínáme často na naše cesty ze zkušebny přes putyku na Žižkově. Tam jsme si chtěli dát něco k snědku a ptali jsme se po polévce, cituji odpověď: "Kocourku, polívku nemáme, my toho dycky navařili kýbl a nikdo to nežral, dej si párek." Tak si dáváme párek. 

Máte nějaký oblíbený citát, který je spojený s hudbou?
Citát vyloženě nemáme, ale často se objevují fráze jako: 
"Tys to zahrál na hovno, ty taky a ty taky. A já taky. Tak znova."
"Kdo cvičil doma?" To ticho je pak až zlověstné…
"Teď si to zkusíme s metronomem" To už není zlověstné jen ticho…

Petr Dvořák:
Sice říkám, že jsem kapelník, ale týká se to hlavně organizace zkoušek, hraní, psaní textů a takové obecné směrování kapely a snažím se ostatní motivovat. Hudebně mám asi nejmenší vzdělání a na hudební vedení je nejvhodnější náš houslista. Začínal jsem na kytaru, ale nikdy bych nehrál tak dobře jako náš kytarista Martin Feber, takže jsem přešel na kontrabas po tom, co odešel předchozí basák. Musím říct, že mi to vyhovuje - dávat tempo a solidní základ. Alespoň do té chvíle, než je třeba nástroj někam odnést. To chci strašně hrát na flétnu. Pracuji jako technik v Řízení letového provozu a na malý úvazek jsem vědec na elektrofakultě v Praze. Kromě hudby, mě baví domácí aktivity - práce se dřevem, zahrada a přes deset let chovám včely.