Nejen o těchto veřejných přednáškách pohovořil Jiří Fajt v rozhovoru pro Kutnohorský deník.
Jak hodnotíte kutnohorskou část vašeho výstavního projektu? Splnila vaše očekávání, co se zájmu veřejnosti týká?
Osobně jsem rozhodně spokojený. Velmi mě potěšil obrovský zájem především české veřejnosti, jehož výrazem je také návštěvnost naší výstavy: šedesát tisíc lidí je výsledek, jehož běžně nedosahují ani velká muzea v Praze! To jasně dokládá v České republice stále nedoceňovaný potenciál velkých výstavních projektů, jejichž hlavním přínosem je edukativní a estetická kultivace společnosti. V neposlední řadě takovéto projekty ale výrazně oživují i turistickou atraktivitu dané lokality a skrze zvýšený obrat restauračních, ubytovacích a dalších turistických zařízení s sebou přinášejí zvýšený výběr daní, to znamená i více finančních prostředků do veřejných rozpočtů.
Jaký byl odborný dopad výstavy? Podařilo se vám například představit a vyzdvihnout některá zapomenutá díla, či odhalit dosud skryté zajímavé historické souvislosti?
Alespoň podle uveřejněných recenzí přijala jagellonskou výstavu i odborná veřejnost pozitivně. Mezi jejími klady byla uváděna skutečnost, že vůbec poprvé se na jediném místě shromáždila mimořádná umělecká díla, jejichž bezprostřední srovnání umožnilo lépe poznat pestrou uměleckou tvorbu na jagellonských dvorech a bohatou výtvarnou kulturu jagellonské středovýchodní Evropy. Nadto více jak polovina z nich pocházela nikoliv z velkých evropských muzeí, ale byla do Kutné Hory svezena od církevních majitelů, ať už jimi byly farní či proboštské kostely, kláštery nebo (arci)biskupské katedrály. Drtivá většina z nich pak byla vůbec poprvé veřejně vystavená.
Příprava takto rozsáhlé výstavy musela být nesmírně náročná. Co znamenala pro vás osobně?
První jednání o jagellonské výstavě jsem vedl v roce 2000. Samozřejmě její příprava nebyla po celých dvanáct let stejně intenzivní, mezitím jsem připravil například výstavu o Karlovi IV. a jeho rodině, která byla v roce 2005 zahájena v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a poté reprízována na Pražském hradě. Posledních pět let jsem však doslova žil s „Jagellonci".
Zažil jste při vyhledávání exponátů něco překvapivého, milého, na co rád vzpomínáte?
Během nesčetných jednáních na nejrůznějších úrovních, od ministrů a primasů zemí střední a středovýchodní Evropy až po kurátory muzejních sbírek a zástupce církevních vlastníků, jsem zažil velké množství nezapomenutelných zážitků – a to v pozitivním i negativním smyslu slova. Z první skupiny třeba zmínit přátelská setkání s kolegy v evropských a amerických muzeích a knihovnách, rád vzpomínám i na nádherná lidská setkání a srdečné rozhovory s mnohými představiteli římsko-katolické církve a dalšími. Bez osobní podpory těchto vzácných lidí by náš projekt nebyl vůbec myslitelný. No a ty příběhy z druhé kategorie, kterých bohužel také nebylo málo, teď raději vynechám.
Ukázala se Kutná Hora jako dobrý hostitel?
Kutná Hora je nesporně krásné historické město, jemuž právě jagellonská doba propůjčila nezaměnitelnou tvář. Pro jagellonské téma neexistuje v České republice vhodnější kontext. Příprava výstavy pro Kutnou Horu byla zahájena v letech 2009/2010. Tehdy jsme se sešli se zástupci kutnohorských institucí – radnice, římsko-katolické církve a krajem zřizovaného Českého muzea stříbra s cílem prodiskutovat možnosti jejich zapojení do tohoto projektu. Již tehdy jsem nastínil představu doprovodného programu, který by propojil výstavní prostory v GASKu s historickým městem. Co nebylo možné dojednat u podobných projektů v Praze, se setkalo v Kutné Hoře s velkým zájmem. Výsledek si mohli návštěvníci prohlédnout sami: dvanáct historických lokalit bylo zapojeno jen v Kutné Hoře do doprovodného programu Europa Jagellonica spojeného společnou vstupenkou, na padesát dalších míst se k němu přidalo v České republice.
A splnili partneři výstavy vaše očekávání?
Samozřejmě každý z partnerů se podílel různou měrou, přičemž nejživější ohlas na naší iniciativu jsme nalezli u kutnohorského arciděkanství u Sv. Jakuba. Takřka veškerou finanční zátěž spojenou s doprovodným programem v Kutné Hoře však nesl pořadatel výstavy, tedy krajský GASK. Představitelům kulturních institucí se totiž zatím obecně nedaří získat pro znatelnou finanční podporu jejich aktivit komunální politiky a je jedno, zda to je v Praze či Kutné Hoře. A přesto to jsou právě města a potažmo celé regiony, kteří z přílivu návštěvníků kulturních akcí jednoznačně profitují, a to nejenom oživenou veřejnou a mediální pozorností, ale pochopitelně i ekonomicky.
Běželo při organizaci projektu všechno jako na drátkách? Nebo jste se někde, takříkajíc, zasekli a zoufali si?
Při takto mamutím podniku neběží nikdy všechno tak, jak by si člověk přál. To je zcela normální. Navíc příprava výstavy v Kutné Hoře začala před třemi lety za odlišných podmínek a za zcela jiného personálního obsazení, než byla letos v květnu dokončena. To s sebou přinášelo značné problémy.
Máte na mysli změnu na postu ředitele GASKu.
Změna na postu ředitele GASKu nebyla šťastná. Krajský úřad nejprve nedbal svých závazků a nesplnil ani jedinou z podmínek, které výběrová komise formulovala jako nutný předpoklad ke jmenování nekvalifikovaného člověka do čela sbírkové instituce. Krátce na to propukla ona známá aféra s opsaným koncepčním materiálem ředitelky Šorfové, která mně dokonce dvakrát osobně přiznala svá pochybení. Jen z nich už nedokázala vyvodit odpovídající důsledky, které byly nasnadě – totiž odstoupení z podvodem nabyté funkce. Nakonec i to mi ale opakovaně slibovala; podlehla však v českém prostředí obvyklému způsobu řešení podobných situací, totiž jejich „vysezením". Proti silnému odporu odborné i široké veřejnosti ji podržel někdejší hejtman David Rath. Na to reagovala většina tehdejších odborných pracovníků GASKu a jako výraz zásadního nesouhlasu s konáním nové ředitelky podala naráz výpovědi – úctyhodný krok mladých kolegů za situace, kdy si nikdo z nich nemohl být jistý tím, že získá své kvalifikaci odpovídající pracovní místo; řada z nich ho také dosud nemá!
Cítil jste, že je realizace výstavy nějak ohrožena? Nakonec ale GASK fungoval podle vašich představ?
Za této situace jsem velmi zvažoval, zda mohu zůstat s „Jagellonci" v GASKu. Mezinárodní projekt podpořený Evropskou unií ale nešlo jednoduše přemístit jinam. A upřímně řečeno, ani nebylo kam. Po poradě s partnery jsme tedy pokračovali v přípravě výstavy pro Kutnou Horu. Organizační tým jsme však museli sestavit mimo galerii, která se jen pomalu znovu zaplňovala lidmi, často bez jakýchkoliv předchozích zkušeností se sbírkovou institucí. A to nás dělil jeden rok od plánované vernisáže! Na jejich zaučování nebyl žádný čas. Přesto však je zapotřebí vyzdvihnout podporu tamního kurátorského, lektorského a celého technicko-provozního oddělení, po zpřístupnění výstavy i vzorně pracujícího dozoru, jakož i pracovníků bezpečnostní agentury. Ředitelka se o výstavu přičinila na přelomu dubna a května roku 2012, kdy v hodině dvanácté podepsala smlouvy na transporty uměleckých děl. Bez toho by se totiž výstava nemohla uskutečnit. Tato světlá výjimka ale spíše potvrzuje pravidlo, kterým jinak byla nekonečná řada nekompetentních manažerských rozhodnutí, údiv vyvolávající neznalost fungování muzea retušovaná „marketingovými" floskulemi, mediální neobratnost poškozující obraz galerie i výstavy a špatná komunikace se zahraničními partnery mezinárodní výstavního projektu.
Vaše komentované prohlídky byly velmi populární. Čekal jste podobný zájem? Připravoval jste se na ně důkladněji, nebo o své výstavě dokážete mluvit spatra? Viseli vám posluchači vždy na rtech?
Zájem o komentované prohlídky byl pro mě důležitým zrcadlem toho, jak jsem jako historik-vědec schopen výsledky svého badatelského úsilí zprostředkovat nejširší veřejnosti. Nikdy jsem se na žádnou z nich nepřipravoval. Naopak přednášky jsem v průběhu večera přizpůsoboval podle toho, jak posluchači reagovali – a to jak pokud šlo o jejich obsah, tak i délku. Již zpočátku bylo totiž možné dobře vycítit, zda u té či oné skupiny převažovalo zvídavé napětí, nebo spíše pohodlná zábava. Neutuchající zájem o tyto prohlídky a prostý fakt, že většina z nich byla vyprodána, se pro mě staly doslova „drogou" a bezedným zdrojem tvůrčí energie a životního optimismu. Za možnost společně otevírat bránu naší vlastní minulosti a vydávat se na výpravy do pozdně středověké jagellonské střední Evropy jsem svým posluchačům nesmírně vděčný.
Výstava se přesune do Varšavy a pak do Postupimi. V čem se budou odlišovat od Kutné Hory?
Dosti podstatně, a to už svým rozsahem. Na rozdíl od asi 350 exponátů v Kutné Hoře bude ve Varšavě vystaveno něco kolem 250 exponátů, v Postupimi to bude něco málo přes 100 uměleckých děl. Jako bonus však bude každé z dalších zastavení našeho výstavního projektu mít několik desítek děl, která zase v Kutné Hoře nebyla k vidění. V Polsku výstavu představujeme na dvou místech současně, v Královském zámku a v Národním muzeu. Odlišný bude v Polsku i způsob výstavní prezentace, zatímco návštěvníci v Postupimi budou zase moci snáze rozpoznat formální souvislost s českou verzí projektu.
Jak se stěhuje taková výstava? Jak je to logisticky náročné? V čem se například převáží historické písemnosti a v čem sochy? Budou exponáty cestovat kamiony nebo vlakem?
Svoz exponátů před výstavou a jejich instalace za přítomnosti zástupců majitelů, takzvaných kurýrů, je logisticky nesložitějším výkonem při přípravě takovýchto výstav. Denně v této době najíždí desítky a desítky uměleckých děl, která se musejí nejdříve 24 hodin aklimatizovat, tedy v transportních bednách si zvykají na klima výstavních prostor, aby následně za přítomnosti restaurátorů a kurýrů byla vybalena a nainstalována na sokl či do vitrín. Totéž se opakuje po skončení výstavy při balení a převozu uměleckých děl, a to buď zpět k majitelům, anebo na další zastávku výstavy. Všechna umělecká díla se dnes převážejí za přísných bezpečnostních podmínek v tvrdých klimaticky stabilních obalech (dřevěných vypolstrovaných bednách) speciálně upravenými nákladními vozy se vzduchovým odpružením a klimatizací, anebo letecky.
Chystáte do budoucna podobně rozsáhlý projekt?
V současnosti již připravuji ve spolupráci s německými a rakouskými kolegy další výstavní projekt, který bude zahájen na podzim 2014 ve Frankfurtu nad Mohanem (Städel a Liebieghaus) a na začátku následujícího roku ve Vídni (Kunsthistorisches Museum). Jeho tématem je fenomén takzvané podunajské školy, to znamená deskové a nástěnné malířství, knižní malba, grafika, kresba, sochařství a plastika z konce 15. a první poloviny 16. století. Z významných uměleckých ikon té doby představíme tvorbu Lucase Cranacha st., Albrechta Altdorfera, Wolfa Hubera, Albrechta Dürera, Hanse Leinbergera, Monogramisty IP a řady dalších.